Stiskněte "Enter" pro přeskočení obsahu

Cesta za teplem…Barcelona

Běžně mě nostalgie nepřepadá, ale po roce a půl jsem opět na území Španělska. Mé vnitřní emoční centrum nevydrželo. Hned první večer v tapas baru mě myšlenkově vrátil zpět. Tedy už minináměstíčko za oknem je mi nějaké povědomé. Už když jsme jej přecházeli jsem se ocitla zpět v Jaenu. Doufám, že Michala moc nenudím vyprávěním a vzpomínáním na svůj erasmus. Zahlcuji ho otázkami, na které nemůže znát odpověď jen proto, abych si užila vyprávění, co znamená slovo tapas, čím se živí prasata, ze kterých je šunka visící nad našimi hlavami a ležící na našem talíři, proč nejsou Španělé tlustí a podobně. Jsem hlavou plně ve Španělsku. Nikam nespěcháme a do neděle ani nebudeme. Jak jen převést domů do České republiky ten stav „nikam nespěchat?“

Den plný nadšení

Miluji Španělsko. Už jenom ty snídaně. V každé kavárně (stejně tak i v té hned vedle našeho hotelu) podávají fresh z čerstvých pomerančů, které stroj přímo před našima očima vymačká. Sedíme u prosklené stěny a pozorujeme probouzející se velkoměsto. Přemýšlíme, jak naše práce, které obě vyžadují komunikaci s lidmi a tím znalost místního jazyka, přesunout sem. Snažím se Michala přesvědčit, že je španělština jednoduchá. Ale chápu, že stěhování do Španělska je aktuálně pouze ve fázi snění. Nejdříve angličtina, španělština u nás doma není aktuální. Třeba ho přesvědčí pobyt tady. Vyrážíme do barcelonských ulic.

Bydlíme ve čtvrti, která není úplně turistická. Procházíme kolem malých místních obchůdků, opraven obuvi, truhlářů, švadlen, barev a laků, spousty dalších kaváren plných místních obyvatel, kadeřníků a holičů, prádelny. To je další věc, kterou na Španělsku mám tak ráda. Všichni si váží práce svých sousedů a podporují se navzájem.

„Ten dělá to a ten zas tohle…“

z filmu Pekařův císař

Tady to opravdu funguje. Malé uličky nás dovedly až do centra turistické oblasti, kde se nachází další u nás nevídaná záležitost, pro kterou stojí za to žít zde. Tržnice svatého Josefa je jednou z mnoha, které najdete v každém španělském městě. V tržnicích jde koupit téměř cokoliv na jídlo: ovoce a zelenina, ryby a mnoho mořských darů, maso v jakékoliv podobě, sýry, čokolády, gumoví medvídci, ale i hotová jídla. Teď jsme po snídani, takže sedáme na autobus a jedeme k dnešnímu hlavnímu cíli.

Sagrada Família

Než se dostanu k vrcholu dnešního dne, musím věnovat odstavec těm autobusům. Před Barcelonou klobouk dolů. Už jsem procestovala dost evropských měst. V tak velkém městě jsem ještě tak perfektní síť bezbariérových autobusů, v kombinaci s výborně fungující aplikací započítávající i počet ušlápnutých minut k zastávce, nepotkala. Aplikace fungovala bezchybně, zvláště jsem ocenila podrobnou aktuální mapu, která mi ukázala kudy jdu a kudy pojede bus. Automatické nájezdní rampy u všech autobusů mohou být vzorem zbytku Evropy. To mě na Barceloně hodně překvapilo, občas něco Španělům nefunguje úplně stoprocentně, ale autobusy v Barceloně ano.

Ale teď už ten vrchol – Gaudího Sagrada Família. Nevím, co k této velkolepé stavbě napsat. Chce to zažít. Určitě pro návštěvu doporučuji slunečný den, kterých tady je spousta, protože hra světla skrz obrovská, barevná, vitrážová okna je slovy nepopsatelná. Pokusila jsem ji zachytit objektivem fotoaparátu, ale ten pocit uvnitř je fantastický. Ten zachytit nedokážu.

V poledne po odbití dvanácti úderů zvonů jsme stáli skoro sami v jedné z menších bočních kaplí za oltářem. Z reproduktorů začala hrát Ave María. Michal mě držel za ruku a já měla slzy na krajíčku. Opravdu úžasná stavba.

Odpoledne u lodí

Naobědvali jsem se v Tržnici svatého Josefa, tu jsem nemohli vynechat, a po obědě se prošli v přístavu. Zima (nepředstavujte si to, co máme doma za oknem, pouze potřebu vzít si bundu) nás zahnala do námořního muzea. Pokud nejste fanoušek lodí a je to pro vás, stejně jako pro mě, pouze doprovodný program, doporučuji raději Muzeum Fram v Oslu. Z Muzea námořnictví v Barceloně mě nejvíc potěšila sklenička dobrého vína.

Nenaplněná očekávání

Park Güell

Druhou polovinu výletu bych shrnula pod slovní spojení nenaplněná očekávání. Pořád platí, že Barcelona je celá skvělá, ale… Před příjezdem do Barcelony jsme si naplánovali návštěvu Sagrady jeden den a Parku Güell den druhý. Ostatní vyplynulo ze situace. Park jsem si naplánovala hlavně já. Pamatuji se, jak se mi v tomto parku líbilo v roce 2008, kdy jsme navštívili pouze neplacenou část. Tentokrát jsme si zaplatili (nebudu popisovat peripetie s mou platební kartou, která nekomunikovala podle představ s jejich rezervačním systémem, to se stává) vstup také do placené části.

Dvě hodiny jsme počkali v mně známé neplacené části plné keřů, stromů a květin rozkvetlých i v únoru. Prošli jsme se a posvačili. Gaudího stavby se mi moc líbí, ale při návštěvě placené části parku nenastal ten wowefekt, který jsem zažila o den dříve v Sagradě. Tím ovšem nechci říct, že by park nestal za návštěvu, jen jsem, namlsaná z předchozího dne, přehnala svá očekávání.

Park Güell

Katedrála a večeře

Z Andalusie vím, že každé město je pyšné na svou katedrálu, která bývá největší a nejvýznamnější stavbou ve městě. Šli jsme se podívat i na tu v Barceloně. Možná můj dojem opět zkazila Sagrada. Možná velikost Barcelony jako takové. Katedrála byla (na španělské poměry spíš průměrně) velká gotická stavba, která neměla značený bazbariérový přístup. Rozhodli jsme se jej nehledat a raději jsme vyrazili do malých, spletitých uliček starého města nasát atmosféru. Domluvili jsme se, že večeři pojmeme formou putování od baru k baru, v každém si dáme skleničku a tapas a dojdeme pomalu k hotelu.

V prvním tapas baru jsem utratili veškerou hotovost, protože nebrali karty (to byla spíš vyjímka). Tapas i víno měli dobré a atmosféru vynikající. Dobře nastartovaný večer pokračoval do druhého podniku, který jsme vybrali díky jeho názvu. Hned po dosednutí nám číšník vysvětlil, že tapas nemají, protože jsou italská restaurace. Tak jsme trošku změnili plán, protože večeři v Benzině jsme si nemohli nechat ujít. Vybrali jsme si každý jedny těstoviny a společně láhev růžového vína. Byla to dobrá volba a pěkná italská tečka za našim španělským víkendem.

Závěrem jediné. Miluji Barcelonu, miluji Španělsko. Už teď se těším na důchod, který zde plánujeme prožít. A kdo ví, jestli nás sem život nezavane dříve.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

+ 11 = 15