Stiskněte "Enter" pro přeskočení obsahu

Mám doma vysněné houpací křeslo

Když jsem psala svůj první příspěvek o snech, které člověk zapomene, že je má, a ony se mu potom vyplní, nevěděla jsem, kolik takových snů mám doopravdy. Minulý týden jsem si splnila další z této řady  zapomenutých snů. Mimochodem, o víkendu si úplně jiný sen splnil můj přítel. Oba dva naše sny spojuje využití velikosti našeho nového bytu.

Chci mít prázdný byt

Když jsme si v létě pronajali byt o výměře sto osm metrů čtverečních, hodně našich kamarádů i rodinných příslušníků se divilo, co s tak velkým bytem budeme dělat. My jsme ani jeden nepochybovali. Nedávno se jeden z těchto našich udivených blízkých opět zeptal, jestli máme ten byt pořád tak prázdný. Máme. Tedy ne asi tak prázdný, jako byl, když jsme se sem nastěhovali, ale z pohledu klasických panelákových bytů a domů zařizovaných na konci minulého století, ve kterých jsme všichni vyrostli, ho prázdný máme. Pomalu ho zaplňujeme a moc se mi to nelíbí. Mám pro to své tři důvody:

  • mám ráda otevřený prostor
  • v místnosti bez nábytku sedá prach na zem a tam se setře mnohem jednodušeji než na členitých poličkách
  • jsem alergik a mí „oblíbenci“ roztoči žijí právě v nábytku a čalounění

Těší mě nákup nábytku

Ale asi je pro každého člověka přirozené shromažďovat věci, takže i my náš byt zaplňujeme. I když tvrdím, že nechci (ano, vím, že to je rozpor ve mně), koupila jsem si minulý týden jeden z vysněných, bohužel i čalouněných, kusů nábytku a tím si splnila další z mnoha malých životních snů. Máme v obýváku houpací křeslo.

I přesto, že svého přítele miluji a dělím se s ním téměř o všechno, tak jsem jej, když poprvé nazval nové křeslo naším křeslem, sobecky opravila. Máme naše hodiny, náš gauč, naši postel a naše stoly, ale křeslo je moje. Protože svého partnera miluji, zastyděla jsem se a obratem jsem mu slíbila, že se může kdykoliv pohoupat. Ale je moje. Prostě jsem neodolala, byl to můj skoro zapomenutý sen, který se stal mým snem splněným. Čekala jsem dlouho. Vždycky jsem chtěla mít doma houpací křeslo a dosud se nevešlo do žádného z bytů, ve kterých jsem bydlela. Teď konečně bydlíme ve velkém, prostorném bytě, a i když se ho nesnažíme zaplňovat zbytečnostmi, neodolala jsem.

První okamžiky radosti

Ten pocit radosti malého dítěte, když získáte něco, co jste si vždycky přáli. Ještě dlouho budu vzpomínat na krabici, ve které přišlo. Dorazilo ráno. Před mým odchodem do práce jsem jej ihned rozbalila a smontovala. Věřte, že ten den, po prvním usednutí a prvním zhoupnutí, se mi do práce vůbec nechtělo.

V popisu internetových obchodů nabízejících mé houpací křeslo se střídaly následující věty typu: „Do vašeho obývacího pokoje vnese kus nostalgie a romantiky.“ „Křeslo pro příjemný relax s knihou.“ „Tradiční vzhled působí v interiéru velmi domácky, což pomůže zútulnit jakoukoliv místnost.“ Copywriteři se vyřádili. Musím však uznat, že si to to křeslo zaslouží. Rozhodně tato reklama nebyla lživá. Všechny uvedené specifikace jsou pravdivé. Tedy tušila jsem to i před přečtením poutavých textů, ale proč nepotvrdit, že měly pravdu.

Zase se u nás cítím o trošku víc doma. Takže dokončuji práci u počítače a těším se, jak se přesunu od pracovního stolu, zachumlám se do deky a s knížkou v ruce se začtu v rytmu pravidelného pohupování.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

6 + 2 =