Mám dilema v psaní. Mé dilema se dá vyjádřit otázkou: kniha nebo blog? Celá má tvůrčí aktivita začala tím, že jsem se rozhodla napsat knihu. Stále píšu knihu. Psaní knihy opravdu není záležitost na týden nebo dva. Četla jsem včera rozhovor s Jurajem Červeňákem, který uvádí, že si dával za úkol napsat 1500 slov denně. Je to spisovatel z povolání, to já rozhodně nejsem. Koukla jsem na svůj první příspěvek na blogu a jednoduchým matematickým úkonem jsem spočítala, že to jsou čtyři měsíce, kdy jsem začala se psaním. Stále se nepovažuji za spisovatelku, ale snad k tomu mám alespoň o ty čtyři měsíce blíže nakročeno.
Od konce července jsem napsala 15 000 slov své nové knihy. To je podle mého názoru tak akorát. Píšu při zaměstnání a chci aby mě psaní i dále bavilo tolik jako mě baví teď. Nebo více, tomu se nebráním. Až dokončím tento příspěvek budu mít dvacet napsaných příspěvků na blogu. Taky jsem napsala texty na své obnovené webové stránky naturova.cz. Dokonce jsem v práci začala pomáhat tvořit texty na firemní stránky. Pokusila jsem se napsat jednu povídku. Ne, budu si víc věřit. Napsala jsem jednu povídku. Za několik dní budu mít popsaný svůj třetí poznámkový blok.
Co mi psaní bere?
Psaní mě baví. Píšu často v autobuse cestou do práce i z práce. Dokud bylo venku pěkně psávala jsem i na procházkách po parku a v přírodě. Teď by mi asi umrzly prsty a zadek, takže jsem procházky nahradila teplem domova. Co mi psaní vzalo? Od té doby, co bydlíme v novém bytě jsem ještě nic, ale vůbec nic nenakreslila ani nevymalovala. Na flétnu jsem hrála jen jednou asi půl hodiny. Potom jsem se vrhla do psaní. Viděla jsem méně filmů, protože při psaní se potřebuju soustředit. Těžko můžu porovnat, jestli bych víc sportovala, protože se sportem je to u mě celý život jako na houpačce, takže fakt, že aktuálně moc nesportuju bych psaní za vinu nedávala. Určitě jsem přečetla méně knížek, protože čas v dopravních prostředcích věnuji psaní místo čtení.
Co mi psaní dává?
To, co mi psaní dalo se ovšem nahradit nedá. Psaní mě baví. Je to mnohem lepší relax než čtení. Čtení knížek miluji a milovat vždycky budu, ale při psaní člověk není svázaný příběhem, který vymyslel někdo jiný. Může si příběh vymýšlet sám. Nelíbí se mi, že při té procházce uličkou prší? Nevadí, škrtnu to a najednou svítí slunce. Je hlavní hrdina naštvaný hned po ránu? Proč? Může se probudit a jít si postavit sněhuláka. Můžu si prostě vymyslet, co se bude dít a jaké to bude mít následky. Nevím, jestli to někdo bude číst, tedy pevně doufám, že ano, ale už samotný proces tvorby příběhu a skládání jednotlivých slov jedno za druhé je strašně motivující a pomáhá mi směřovat mou energii. Snad do podoby něčeho smysluplného.
Teď přišel domů můj upovídaný přítel. Zašeptal: „Ahoj!“ a přesunul se do jiného pokoje, protože viděl, že píšu. Psaní mě pořád baví. Úvodní dilema jsem pro tentokrát vyřešila, myslím si, že elegantně. Napsala jsem příspěvek na blog o psaní knihy. Pravda, nijak to nepomohlo posunout dějovou linku příběhu, který píšu pro knížku, ale zase si nevyčítám, že nechávám zahálet blog. Konec polemik. Raději končím a jdu dát příteli pusu na uvítanou. Přítele mám raději než psaní, ale psaní mě baví.