Stiskněte "Enter" pro přeskočení obsahu

Potřebuju hovno

Nebo něco jiného. Nějakou zábavnou historku ze života. Třeba něco tak nečekaného, jako byla zmíněná stolice v příspěvku o šuplíku. Těžko se píšou blogové příspěvky ze života, když ležím doma v posteli s rýmečkou a horečkou. Sleduji Facebook a Instagram, kde se promítá pestrý kulturní život mých bližních a piju horký čaj zachumlaná pod peřinou.

Ozvala se mi kamarádky blogerka, že už ví, o čem bude její další příspěvek na blogu. Nedivím se jí. Je ve Vietnamu. Z takové dálky bych měla taky stránky popsané historkami z barevných ulic plných malých lidí, pálivého jídla, neznámých vůní a propocených triček. Ptala se mě, tak jako spousta dalších, jak pokračuju s líčením. Ve Vietnamu se nelíčí, prý hned všecho steče. Já se taky nelíčím. Ležím v posteli a mám přes celý horní ret opar. Ten nezamaskuju sebelepším maku-upem.

Těším se na jaro

Nestěžuju si. Nemoc si nevybírá a slunce za oknem mi slibuje, že až se uzdravím bude tepleji. A jaro. A ptáččci budou zpívat. A kytičky kvést. Těším se až konečně provětrám své kolo, které jsem minulý týden dovezla ze servisu. V posledních týdnech jsou mé dny lehce stereotypní, i když chřipka provázená vysokými horečkmi tento stereotyp docela narušila.

Ona je ta troška pravidelnosti a očekávatelnosti v životě potřeba. Konečně jsem začala chodit do kurzu angličtiny a jednou týdně na badminton. Když k tomu přidám domácí práce střídá se mi týden za týdnem v pravidelných intervalech. Ale znám se, určitě brzy ten stereotyp zase naruším. S blížícím se jarem vymyslím nějakou cestu, která mou poklidnou domácí rutinu zase rozboří a donese nový, svěží vítr do mého života i na můj blog.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

+ 80 = 82