Last updated on 16. 8. 2021
Znáte takové ty povídačky, že člověk si je podobný se svým psem a manželé si po letech jsou taky podobní. Něco na tom určitě bude. Člověk pochází z opice a má tendenci si osvojovat gesta i mluvu ze svého okolí. Když spolu lidé žijí desítky let, je určitě vysoce pravděpodobné, že budou mít některá gesta, intonaci nebo zvyky podobné.
Noha nohu mine
Nevím jestli jsem chtěla tohle připodobnění se své drahé polovičce nějak uspíšit, ale povedlo se mi to téměř na den přesně na naše čtyřleté výročí. Vyrazili jsme společně na návštěvu jižní Moravy. Naplánovali jsem si čtyři dny plné hudby, společného pádlování na paddleboardu, návštěvu hradu Bítov, kde jsme ještě ani jeden nikdy nebyli a ochutnávku vín v místních sklípcích.
Začali jsme koncertem MIG 21 ve vinařství Lahofer. Koncert na vinicích byl doprovázen dobrým vínem, romatickým západem sluncem a setkáním se zajímavými lidmi. Ubytovali jsme se v moc příjemném penzionu Belle Donne, jehož velkou výhodou byla pouze dvacetiminutová pěší vzdálenost od místa koncertu (taky výborná snídaně a moc milý personál, ale to jsme zjistili až další dny). Po skvělém koncertě jsem se tedy vydali romantickou procházkou domů.
Daleko jsem ale nedošli. Hned na první křižovatce jsem chtěla dát přednost projíždějícím autům, ukročila jsem do strany a zvrtla si kotník na neoznačené krajnici. Romantická procházka vzala za své. S obtížemi jsem doskákala pro taxi, naložili jsem Michalův invalidní vozík a jeli do penzionu. Ani nevím, jak jsem se zvládla doškrábat do postele.
Místo hradu nemocnice
Ráno už jsem potřebovala k pohybu berle. Noha mě při došlapu bolela, tak jsme místo na Vranovskou přehradu jeli do znojemské nemocnice. Naštěstí máme auto s automatickou převodovkou a já si zranila levý kotník, takže řídit jsem mohla (na tomto místě děkuji všem známým, kteří se mi ten den nabízeli, že pro nás na jižní Moravu dojedou a odvezou nás domů). Jenže jak se dostat k autu? Poprosili jsme majitelku penzionu o pomoc.
Nejdříve seskákal po schodech k autu Michal, paní majitelka mu vzala berle, donesla mi je do pokoje a poté jsem cestu na Michalových berlích absolvovala já. V nemocnici Michal došel pro saniťáka a poprosil jej ať ke mě dojede s vozíkem.
„Jste tady s někým?“
Tuto otázku jsem v nemocnici slyšela během následujících čtyř hodin asi desetkrát.
„Ano, s manželem.“
„Takže vás odtlačí.“
„Ne, manžel je handicapovaný, nezvládne mě tlačit.“
Nejvtipnější byla situace přímo v ordinaci, kdy paní doktorka zhodnotila, že jde opravdu jen o podvrtnutí a žádná kost není zlomená. Noha dostala nechodící ortézu. Sestra odvezla vozík a do ruky mi vtiskla poukázku na berle. Vlastně jsem ani nic neříkala, jen jsem se podívala na ortézu, na poukázku a znovu a ortézu.
„No, tak já vám tedy dám ty, které máme přímo tady v ordinaci, jen mi to podepište.“
Změna programu vyhrazena
Během prvních 24 hodin našeho romantického víkendu jsem se začala podobat svému muži více než kdy dřív. Myslím si, že celých čtrnáct dní, kdy jsme společně skákali po osmi městem, jsme byli opravdu nepřehlédnutelní. Tedy stále ještě jsme, ortézu už mám naštěstí sundanou, ale berle ještě používám. Nejkrásnější byl výrok našeho kamaráda:
„Když jdu s vámi jen po dvou, tak si připadám, že mi něco chybí.“
Víkend jsme ještě zůstali ve Znojmě, protože personál pnzionu o nás pečoval opravdu hezky. Každé ráno jsme dostali bohatou snídani až do pokoje. Poslední den jsem instruovala paní majitelku, jak poskládat vozík i kufry do našeho auta a mohli jsem vyrazit na cestu domů.
Jediné, co jsme z našich plánů stihli byla ochutnávka vín ve sklípcích. Za vínem jde jezdit i taxíkem. Když u nás zabrzdil taxikář, který nás o dva dny dříve večer vezl do penzionu, vypadal vyplašeně a nakonec nás celý den vozil po okolí za velmi příjemnou cenu a my mohli okoštovat vína z Šaldorfských sklepů.
Zraněná noha doma
Bylo zajímavé si uvědomit, kolik věcí nezvládneme, když jsme s manželem oba odkázáni na berle. Vlastně vůbec nechápu, že existují páry, kde jsou oba partneři handicapovaní. Například vybalit po víkendu auto a nanosit věci do bytu bylo úplně nemožné a musela jsem o to požádat svého bráchu.
Naštěstí se dá nákup objednat online, protože s berlemi si ani nevezmete v obchodě prázdný košík, natož do něj něco dát. Vyzkoušela jsem si, jak je obtížné vařit na invalidním vozíku při běžné výšce kuchyňské linky. Taky věšení prádla na šňůru bylo kusem akrobacie. Na paddleboard a návštěvu hradů musím samozřejmě toto léto zapomenout.
Noha se pomaličku uzdravuje a brzy budu zase běhat po kopcích a golfových hřištích. Bylo zajímavé si vyzkoušet bezmoc, ale opakovat to určitě nechci. Myslím si, že jsou věci, ve kterých si se svým manželem být podobná vůbec, ale vůbec nepotřebuji. O to více svého muže (i všechny ostatní handicapované) obdivuji, že toho tolik zvládá i se svým tělesným omezením (já během doby používání berlí měla zdravou jednu nohu a jak jsem za to byla vděčná).
Na druhou stranu jsem přečetla dvě knížky, udělala jsem si dva výlety autem naší krajinou, vyzkoušela si, co všechno jde nafotit z okýnka, a dostala jsem se i k napsání dalšího příspěvku na blog.