Last updated on 28. 9. 2022
A bez sedla. Ale začnu od začátku. Už jsem dlouho nepřidala žádný příspěvek. Trocha sebevýčitek a příslib před krátkou dovolenou, že napíšu, jaká byla. Než jsem stihla dojmy ze své historicky první návštěvy Vídně dopsat na papír, respektive na webovou stránku, nečekaně se mi v životě objevil emotivně silnější zážitek.
Kolegyně z práce mně a mému příteli nabídla možnost povozit se na jejím koni. Je potřeba využít příležitosti. V sobotu ráno jsme vyjeli ke stájím. Romantika jako z pohádky nebo příběhu Rosamundy Pilcher.
Dítě na statku
Přijeli jsem trošku s předstihem, takže jsme měli čas se projít kolem výběhu a nasát atmosféru. I když jsem už dlouho dospělá, cítila jsem se jako malé městské dítě, které přijelo na návštěvu na statek. Jéé, koza a kozel. Jéé, hromada hnoje. Zuzka (moje kolegyně) dorazila chvilku po nás. Společně jsme šli do stájí seznámit se s jejím Nerem. Jéé, koně. Podívala jsem se, jak ho pěkně vyhřebelcovala a provedla, ať se rozkouká po tom světě kolem.
Začali jsme plánovat, jak mého handicapovaného přítele posadit na koňský hřbet. Naštěstí Zuzka předem věděla, že budeme potřebovat nástupní plošiny, v tom problém nebyl. Do sedla by si však nesednul. To jsme věděli všichni. Z berlí, které denně používá při chůzi, má vytrénované paže, takže místo sedla osedlala Zuzka Nera pouze dekou a pevnými madly. Pro Michala s vytrénovanými pažemi, který měl za úkol jen sedět a držet se, to bylo pohodlné. Byl to pro něj silný zážitek, protože na koni seděl poprvé od hipoterapie, kterou absolvoval v dětství. Byl nadšený.
Tvrdý výcvik
Pro mě, která jsem taky dvacet let neseděla na koňském hřbetě, to byl náročný úkol. „Představ si, že tam máš třmeny a tlač patu dolů, jako bys měla opřenou nohu,“ radila mi Zuzka. „Chytni ho holeněmi a pobídni ho stiskem.“ To by šlo. Pokyny o správné poloze těla, podsazeném zadku a uvolněném držené jsem se pokusila zvládnout, i když mé provedení jistě mělo k dokonalosti daleko. „Teď zkusíme trošku klusat, představ si, že tam máš ty třmeny a postav se do nich vždycky, když máš jít nahoru.“ „Jak se mám postavit do třmenů, které nemám?“ nechápala jsem. „No postav se a udrž to těmi holeněmi,“ vysvětlila Zuzka, jako by to byla ta nejjednodušší věc na světě. Opravdu jsem se snažila, ale udržet se holeněmi ve stoje bylo nad mé síly. Stát v neexistujících třmenech bylo nad mé fyzické možnosti. Přiznávám, klus jsem moc nezvládla. Třeba příště. Doufám, že nějaké příště bude brzy.
Byl to, pro nás oba, nezapomenutelný zážitek. Prý je pohled na svět nejhezčí z koňského hřbetu. Byl úžasný. Chtěla bych tímto poděkovat Zuzce a Nerovi za zážitek, perfektní zabavu a jejich obrovskou trpělivost. Díky!