Taky se vůbec nedivím, že se u mě nic nového neděje. Už nějakou dobu se snažím vymyslet téma nového příspěvku na blog, protože má touha po psaní mě neopouští, ale témata v mém životě začínají být stereotypní a aby taky ne, když máme opět nouzový stav a s ním spojenou řadu omezení.
Důležité je ani těchto dnech nevěšet hlavu. Na rozdíl od jara jsem nepřestala chodit do práce, takže většinu dní mám o zábavu postaráno. Ve vyšetřovně mám stále plno. Brýle lidé potřebují korona nekorona.
Pokud mám den volna tak:
chodím po horách
šiju roušky
hraju golf
tvořím v kuchyni
cvičím jógu
Tyto své aktivity bych asi nejvíce zdůraznila. Roušky z jara už po každotýdenním vyvařování začínají ztrácet barvu, takže je potřeba ušít nové, ať máme v čem vyrážet do ulic. Své tvoření v kuchyni v tomto článku asi zdůrazňovat nebudu, ale vytvořila jsem přímo sekci s recepty. Když už některé dovedu k své spokojenosti uveřejním je sem – Recepty.
Nejrychlejší relax po práci mi dokáže zajistit jóga. Je to jediné cvičení, které mě baví i doma, i když venku v létě byla samozřejmě mnohem příjemnější. Už sice necvičím denně jako na začátku koronavirové krize, ale snažím se dostat na jogamatku alespoň 2-3x týdně.
Počasí už moc nepřeje venkovním aktivitám, ale má nová láska ke golfu (více v minulém článku) i ta stará k turistice je silnější než déšť a vítr. Hraju dokud to jde, i když hodně hřišť je už podmáčených a někdy se to více podobá vodnímu pólu. V mé letošní osobní turistické výzvě „365 kilometrů za rok 2020“ mi chybí ještě 74 kilometrů. Věřím, že to do konce roku zvládnu.
(Ne)kultura a (ne)cestování
Kulturu nám teď doma zastupují jen filmy v televizi a hudba na gramodeskách. To se samozřejmě divadelnímu představení a koncertům nevyrovná, ale s vědomím, že to děláme pro své zdraví, to zvládáme.
Sociální kontakty řešíme videohovory. Vlastně je to fajn, vždycky se domluvíme s kamarády na určitou večerní hodinu, připravíme si pití a večeři, zapneme video a pokecáme z obýváku do obýváku. Sice se nemůžeme obejmout a necítím, jak voní kamarádčino kuře, ale na druhou stranu nezáleží na tom, zda je někdo zrovna v karanténě nebo ne.
Jediné, co mi opravdu chybí je cestování. Naštěstí jsme o posledním možném víkendu stihli zajet alespoň do Poděbrad.
V Poděbradech jsem si zahrála své první velké osmnáctijamkové hřiště. Ochutnali jsem výbornou kuchyni hotelové restaurace a užili si víkend, jak se patří. Procházky, masáže, však to znáte.
Od té doby nám vrátili opět peníze za letenky a zrušili jsme dvě rezervace v hotelu. Naštěstí, že máme kousek od Ostravy krásné hory a můžu si alespoň zajet na výlet. Sice se nic nového neděje, ale jsem ráda alespoň za to staré.
Zvládneme to!
Držte se!
