Stiskněte "Enter" pro přeskočení obsahu

Přípitek na svobodu

Last updated on 25. 1. 2019

Jedna z mnoha příležitostí, při které si vždycky vzpomenu na svého tatínka jsou volby. K prvním volbám jsem šla po revoluci. Bylo mi osm. Jediné, co si pamatuju je, že hned z voleb jsme šli rovnou do hospody. To nebylo zvykem, že by nás tatínek bral v Ostravě do hospody. Na výletě, to byla jiná, ale mezi školou a domovem?

Protože v průběhu dalších let vysvětloval cestu z volební místnosti do hospody vždycky stejně, pamatuji si zdůvodnění moc dobře. Říkal: „Po volbách musíme jít do hospody na panáka, protože konečně můžeme.“ Když jsem s ním byla v osmi letech poprvé u svobodných voleb, nerozuměla jsem proč by nemohl, ale byla jsem nadšená, že můžeme jít někam, kam normálně nechodíme.

V roce mých osmnáctých narozenin byly volby. Pamatuju si dodnes na ten pocit důležitosti, že už můžu ovlivňovat dění ve státě. Abych pravdu řekla, nepamatuju si, koho jsem tenkrát volila, ani kdo volby vyhrál, ale vím, že to byl den, kdy mi poprvé tatínek koupil v hospodě panáka a vysvětlil mi, že si ho musím dát po každých volbách, protože za minulého režimu platil v hospodách zákaz prodeje tvrdého alkoholu ve dnech, kdy se konaly volby.

Tatínek už je sedm let po smrti a chodit volím s maminkou. Pocit důležitosti, že svou volbou můžu ovlivňovat dění ve státě přetrvává. Maminka nerada chodí do hospody, takže jsem poprosila svého přítele, který jde volit až zítra, aby si se mnou šel sednout do hospody. Odvolila jsem. Sedíme v hospodě. Před námi stojí pivo a panák. Pijeme na mého tatínka a na svobodu. Protože můžeme.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *