Stiskněte "Enter" pro přeskočení obsahu

Probuzení v lese

Rozhodla jsem se zúčastnit se výzvy pro spisovatele na Wattpadu, o které jsem psala ve svém posledním loňském příspěvku. Výzva spočívá v napsání dvanácti povídek za rok. Každá z nich má zadané téma. Zde si můžete přečíst mou lednovou povídku Probuzení v lese. Zadání z výzvy zní:

zadání pro leden

Probuzení v lese

Ivan se na kraji lesa naposledy otočil a podíval se směrem k pustině, ve které se postupně začínaly prosazovat první traviny a břízky mezi zčernalými zdmi zničeného města. Města, kde prožil šťastných třicet let, dnes už dávno bývalého života. Pověsil, stejně jako každého prvního, věneček z pampelišek na tenkou větev břízky, která vyrůstala přesně v místě, kde mívala pokoj jeho dcera Eliška. Ještě naposledy zavřel oči a v představě se přenesl do dávného světa, který mu, stejně jako všem ostatním přeživším, před sedmnácti lety vzala Katastrofa.

Do světa, kde zanechal své dvě děti, a hlavně svou milovanou ženu Olgu. Jediné, co mu ji dnes připomínalo bylo několik černých zdí zbylých z jejich domu a blednoucí fotografie, kterou měl v peněžence. Většinu fotografií měl, stejně jako ostatní lidé, ve svém mobilu, ale ten už sedmnáct let nefungoval. Jak by taky mohl, když už na planetě nestály žádné budovy, tudíž ani vysílače či elektrárny. Tedy alespoň, co věděli. Setřel slzu, které se mu vytvořila v koutku oka, otočil se zády k pustině a vešel zpátky do lesa.

Těžká práce

Ivan zamířil přímo do nástrojárny, chtěl svou frustraci vybít na těžké práci. Kování kosy nebo sekyrky bude pro dnešek tou nejlepší volbou. Vyhovovalo mu, že si v jejich lesní komunitě mohl každý den vybírat jinou práci. Ve dnech, kdy se potřeboval fyzicky unavit mohl pracovat v nástrojárně, kde vyráběli na kovadlinách kosy, nože a sekyrky. Jindy šel pomáhat do kuchyně, pracovat na pole nebo připravoval v léčebně kožešiny na zimu. Každý den se v jídelně objevil seznam potřebných prací a kdo chtěl dostat příděl jídla, vybral si dřívko s se značkou přidělenou pro ten den k dané práci. Tu šel udělat výměnou za potvrzovací dřívko, které potom směnil za oběd a večeři. Systém, stejně jako obdobné systémy na přidělování dalších služeb, vymysleli dva bratři Václav s Vojtěchem a fungoval už více než deset let.

Ivan se svlékl do půl těla, postavil se ke kusu kamene, který používal jako kovadlinu a nahřál železný plát. Začal automaticky pracovat a myšlenky v hlavě se mu pomaličku třídily, přesně tak jak potřeboval. Nejdříve začal vzpomínat na starý život se svou ženou Olgou a dětmi Eliškou a Pavlíkem, ale brzy se ve vzpomínkách posunul. Nebuď tak sentimentální, řekl si ten den už podruhé. Raději mysli na to, co bude.  

Martina

Nebylo to tak těžké jako dřív, protože myslel na Martinu. Malou, nebojácnou blondýnku s hlubokýma hnědýma očima, které svým zvídavým pohledem vždy dokázaly zvednout koutky jeho úst k úsměvu. Za těch sedmnáct let života v lese projevilo několik žen Ivanovi svou náklonnost. Některým z nich, hlavně v prvních letech po Katastrofě, dal rovnou najevo svůj nezájem s vysvětlením, že stále truchlí pro svou ztracenou ženu. S jinými zkusil navázat vztah, ale vždycky každou srovnával s Olgou, která, přestože byla už sedmnáct let mrtvá, vždy nakonec nad tou skutečnou u Ivana zvítězila. Dokud nepotkal Martinu. Zvednul z kovadliny kosu, nahřál ji v ohni a znovu položil na kovadlinu, aby mohl pokračovat v rytmické práci.

Martina je jiná. Něco ho na ni zaujalo hned, když ji před třemi měsíci potkal. Byla o deset let mladší než on. Při Katastrofě přišla o rodiče a mladšího bratra, ale se ztrátou rodiny se smířila jednodušeji než Ivan. Určitě. Martina se často smála a ráda pracovala v léčebně, protože tam viděla smysl své práce. Naučila se zašívat rány, vypalovat bradavice i poznávat různé nemoci, podle rad doktora Blažka. Byl to jeden ze tří lékařů, kteří žili v jejich lese. Teď už mu táhlo na osmdesát a snažil se všechno, co o medicíně věděl předat dál, aby po jeho smrti mohli jeho nástupci pomáhat s nemocemi a zraněními dalším lidem. A Martina byla dobrá posluchačka. Po večerech si vyráběla vlastní papír z odpadu a zuhelnatělým dřívkem na něj kreslila jednotlivé části těla a dělala si poznámky o tom, co se přes den v léčebně naučila. Takové detaily ale Ivan o Martině mohl objevovat až v posledních měsících. Vůbec nechápal, že ji nikdy dřív v lese nepotkal. Poprvé až letos na jaře.

Jarní nehoda

V jednom z prvních teplých dní tohoto roku poprosily kuchařky Ivana o nabroušení nožů. Sedl si s prací na špalky za kuchyní a začal rytmicky brousit jednu čepel za druhou. V prostranství mezi kuchyní a lesem si hrály děti kuchařek na schovávanou. Povykování dětí mu vytvořilo příjemnou kulisu k práci a Ivanovi šlo broušení rychle od ruky. Ani si nevšiml, když se nejmladší syn kuchařky Květy schoval za jeho zády.

Těsně před polednem k Ivanovi přistoupila malá Hanička:
„Neviděl jste Péťu?“
„Neviděl.“
„Nemůžu ho nikde najít,“ otočila se smutně zády k Ivanovi.
Ve chvíli, kdy se Hanička otočila, pohnulo se něco rychlého za Ivanovými zády. Zpoza jeho zad vyskočil malý Péťa a vrazil do Ivana. Ozvalo se:
„Plominte, plosím!“
A kluk už utíkal směrem ke starému dubu, který sloužil jako pikola, aby ho Hanička nemohla předběhnout. V tom okamžiku měl však Ivan jiné starosti. Péťa vyskočil ze své skrýše tak nešikovně, že Ivan musel uhnout celým svým tělem do strany, aby se letící tělíčko malého chlapce nenabodlo na špičku ostrého nože, který Ivan držel v ruce. Naklonil se, ale špalek, na kterém seděl se naklonil s ním a Ivan upadl.

Pád nebyl nijak nebezpečný, ale když se Ivan chtěl postavit, opřel se o pravou ruku a ta jej zabolela. Podíval se na ni a viděl krev řinoucí se ze svého předloktí. Při pádu mu nůž vyklouzl z dlaně a proříznul kůži. Nebyla to nijak hluboká rána a Ivan si nejdřív myslel, že ji zvládne očistit sám. Nakonec se mu krvácení nepovedlo zastavit a než aby zničil několik pruhů už tak vzácné látky, vydal se raději do léčebny.

Osudové seznámení

Tam mu ránu ošetřila a zavázala právě Martina. Drobná upovídaná ošetřovatelka mu celou dobu vyprávěla historky, které během dne poslouchala od jiných lidí. Ivan ji nejdříve vnímal jen na půl ucha a myšlenkami byl u svého pádu, ale když Martina vyprávěla o zmateném staříkovi, který jí přišel třikrát za sebou poděkovat za kapky z jitrocele, které mu vůbec nedala, zaposlouchal se více do jejího hlasu a poprvé zvednul oči a podíval se jí do tváře. Měla hluboké tmavé oči a jemný obličej ji lemovaly dlouhé prameny světlých, hladkých vlasů.

Ivan si uvědomil, že se na ni usmívá. To jej samotného překvapilo. Dny po Katastrofě, kdy se usmíval by mohl snadno spočítat na prstech jedné ruky. Tahle drobná paní ho svým švitořením a intenzivním pohledem dokázala rozesmát i v době, kdy ho bolela pořezaná ruka. Ale neměl čas se nad ošetřovatelkou více zamyslet, protože Martina právě dokončila svou práci.

„Hotovo, příště musíte být opatrnější.“
„Já vím,“ hlesl nejistě Ivan.
„Za tři dny si to přijďte nechat převázat a dneska už nic nedělejte, ať to může srůst. U dveří si vezměte dřívko na dnešní večeři.“
„Moc vám děkuji.“
„Není zač, to je moje práce.“
Martina se na Ivana naposledy usmála. Ivan vstal a odešel ke dveřím, kde si vzal přidělené dřívko a vyšel z léčebny.

Snění

Protože měl ten den dřívko na oběd už odpracované v kuchyni a dřívko na večeři dostal v léčebně jako kompenzaci úrazu, šel si před obědem odpočinout na mýtinu. Opřel se o strom, kde ho dopolední sluníčko hřálo na tváři a zavřel oči. Najednou se mu prsty pravé ruky začaly zaplétat do tenkých vláken. Podíval se na svou ruku a viděl, že ji omotávají dlouhé blonďaté vlasy, přesně takové, jaké měla ta ošetřovatelka v léčebně. Vlasy se mu ovíjely kolem jednotlivých prstů a začaly šplhat nahoru po paži. Jemně ho přitahovaly dopředu, kde viděl stát zády k sobě drobnou postavu. Trošku zatáhnul a Martinin usměvavý obličej se k němu otočil. Ivan se na ni usmál, ale nebyl schopný na ni promluvit.
„To nevadí,“ řekla, „máme spoustu času.“
Ivan ji pohladil po jejich světlých vlasech lesknoucích se na slunci a probudil se.

Tehdy se mu o Martině zdálo poprvé. Samotného ho jeho sen překvapil. Mohlo by to být znamení? Moc na podobné věci nevěřil, ale myšlenky na sen s Martinou nemohl dostat z hlavy. Celé tři dny. Ať už dělala cokoliv, vracely se mu prsty propletené změtí blonďatých pramenů do mysli. Ráno třetího dne po úrazu nemohl pořádně dospat.

Co změnila Katastrofa?

Co to se mnou je? Vždyť je úplně jiná, než byla Olga. Vybavil si oříškové oči své ženy a její vlnité kaštanové vlasy. Její klidnou a tichou povahu, která jej vždycky dokázala svým mírným pohledem ukonejšit a jejíž objetí mu dávalo pocit, že pluje v pomalé klidné vodě. Proč jsem nervózní, že se mám setkat s tou drobnou ošetřovatelkou? Ani není můj typ. Je moc upovídaná a činorodá. Jemu se vždy líbily klidné a hloubavé ženy. Takové jako byla jeho žena Olga.

Na druhou stranu i on se za ty roky změnil. Už nepotřebuje být vůdcem smečky. Jeho ambice se ztratili společně s jeho rodinou a vším, co budoval v minulém světě. Ve světě, který skončil jako mávnutím kouzelného proutku. Dodnes nikdo netuší, jak a proč se to stalo. Ani sedmnáct let po Katastrofě zatím nikdo nedokázal vysvětlit, co se tehdy přihodilo. Jednoho dne se dubnová obloha zatáhla, jako by mělo začít hustě sněžit. Po několika minutách se objevil oslepující záblesk a začal znít podmanivý zvuk. Něco jako hudba, která ale hrála přímo v uších. Nešel určit směr odkud přichází. Ivan si moc dobře pamatuje, jak mu hudba připomínala ukolébavku z dětství smíšenou s voláním ptačích mláďat. Vybavil si, jak se mu začalo chtít spát a cítil se tak unavený, že si musel lehnout na lesní cestu, přímo uprostřed lesa, kde byl na své tradiční odpolední procházce. Vždy, když pracoval z domu, i když to nebývalo příliš často, si po obědě vyrazil na procházku do lesa. Před sedmnácti lety se však všechno změnilo.

Probuzení v lese

Když se na lesní cestě probudil uprostřed slunného letního dne, byl všude klid. Byl trošičku zmatený z toho, kde je, ale postavil se a šel směrem k domovu. Přišel k okraji lesa. Tam jej ovšem nečekal pohled na známé město, ve kterém vyrostl a prožil téměř celý svůj život. Měl před sebou černou nekončící pustinu, ze které vystupovaly jen zčernalé zdi dávají tušit, že v těchto místech stály ještě nedávno domy. Ivan se rozeběhl k místům, kde předpokládal, že stával jejich dům. Ale po padesáti metrech mu došel dech. Prostě ze vzduchu zmizel kyslík. Tak tak se mu povedlo doplazit se zpět k okraji lesa, kde se znovu mohl zdravě nadechnout.

Nikdo to nechápal, ale brzy přestalo být pochopení Katastrofy to nejdůležitější. Důležité bylo přežít v novém světě, který končil na hranici lesa. Katastrofu přežili pouze ti, kteří se v okamžiku, kdy se zatáhla obloha a začala hrát hudba, nacházeli na území lesa. Ať už byli na procházce stejně jako Ivan, jeli přes les na kole do práce, nebo přímo v lese pracovali. Nikdo nerozuměl tomu, co se stalo. Hodně lidí bylo zoufalých. Naštěstí se brzy po Katastrofě ujali dvojčata Václav a Vojtěch iniciativy, svolali shromáždění, rozdělily první úkoly a začali společně budovat fungující komunitu. Postupnou prací se jim dokonce dařilo zvětšovat plochu, kde bylo možné dýchat. Ivan už byl schopný dojít k troskám bývalého domu a na okrajích lesa začala vznikat malá políčka.

Nový začátek

Pro nikoho nebyl nový život lehký. Ani pro Ivana. První roky jen truchlil pro ztracenou rodinu. Dokonce přemýšlel, jestli se nepokusit o sebevraždu tím, že poběží tak daleko do pustiny, až nebude mít kyslík a udusí se. V prvních letech po Katastrofě to takto udělala spousta lidí. Vždycky si ale vynadal, že přece není slaboch a raději se začal zapojovat do potřebných prací. Namísto ambiciózních plánů, které byly v minulém životě neodmyslitelnou součástí jeho denních aktivit si raději vybíral fyzicky náročnou práci. Klidné a rytmické pracovní činnosti, u kterých mohl nechat myšlenky volně plout někam mimo tento svět, se staly jeho lékem na pocit samoty a opuštění, který se mu usídlil hluboko v srdci.  

Nezdařené odhodlání

Změna jeho osobnosti je možná důvod, proč se mu zalíbila čiperná a upovídaná ošetřovatelka, která měla tak málo společného s klidnou a tichou Olgou. On už nebyl tím ctižádostivým mužem, kterým byl dříve a možná už vedle sebe nepotřeboval mírnou družku. Sám se stal tichým a mírným člověkem. Možná by mohlo být zajímavé trávit své dny s někým živým a veselým. Proč se pořád trápit?

Celé dopoledne toho dne, kdy si měl jít nechat převázat zranění na ruce se mu hlavou honily nepochopitelné myšlenky. Před očima se mu střídaly obraz Olgy a Martiny. Nevyznal se v tom, co cítí a stále se nemohl rozhodnout, jestli blonďatou ošetřovatelku osloví, až mu bude převazovat předloktí. Nechal rozhodnutí až na okamžik setkání v léčebně. Třeba mu instinkt napoví. Vyrazil směrem k léčebně se sevřeným žaludkem, ale nakonec se rozhodovat nemusel. Alespoň ne v ten den. Obvaz na ruce mu vyměnila starší, šedovlasá, ale stejně upovídaná Ina, která vyhodnotila, že až si sám za další tři dny obvaz sundá, nebude už návštěva léčebny potřebná. Ivan Ině poděkoval a trošku zklamaně odešel za svými denními povinnostmi.

Byl to jenom sen, nech to být, uklidňoval svou mysl, když si večer lehal na lůžko ve stanu. Ale v noci se dlouhé Martininy vlasy vrátily, začaly mu opět omotávat prsty a postupně se šplhaly výš a výš po jeho paži. Ivanův sen se opakoval téměř každou noc. Vždy končil tím, že Ivan nenašel dost odvahy Martinu oslovit. Ruka se Ivanovi za několik dní úplně zahojila a on se vrhnul s ještě větší vervou do těžké fyzické práce v nástrojárně a na poli, aby se unavil a odehnal myšlenky na Martinu z hlavy. Ale sny o drobné blondýnce, jejíž dlouhé vlasy se mu proplétaly mezi prsty se neustále vracely.

Večerní procházka

Ivan měl ve zvyku se v podvečer procházet po lese a poslouchat uklidňující štěbetání ptáků a občasné povykování dětí. Postupně si uvědomil, že si na svých procházkách vybírá podvědomě trasy, kde si myslí, že by Martinu mohl znovu potkat. Co by jí řekl? Proč by jí měl něco říkat? Měl ženu, kterou miloval a Olgu v jeho srdci nikdo nenahradí. Ale Olga je mrtvá. Taková sympatická žena bude určitě zadaná. Nedokázal sám určit, co vlastně chce? Chce najít odvahu oslovit ji? Nebo o ni chce dál jen snít.

Nakonec se mu podařilo najít místo, kde Martina trávila večery. Poprvé ji zahlédl v kroužku švadlen, jak společně s jinými ženami opravuje roztrhané oblečení a přešívá nepotřebné kusy látky na obvazy a prostěradla. Další večer ji uviděl, sedící o samotě, opřenou o strom a kreslící si soustředěně něco na archy ručně vyrobeného papíru. Začal ji pravidelně pozorovat večer, co večer s hlavou plnou myšlenek, neschopný se odhodlat ji oslovit. Vždy zůstal stát několik dlouhých minut, než se mu povedlo z ní spustit oči. Vzpomněl na svůj sen a věděl, že stejně jako ve snu nedokáže najít slova, která by jí řekl. Pokaždé se otočil a odešel směrem ke stanu. Tam si lehnul, zavřel oči a usnul, aby ji mohl hladit po vlasech alespoň ve svém snu.

***

„Ivane, pomůžeš mi, prosím?“
Martina stála před Ivanem a podávala mu klubko svázaných provázků, které měli pevně natáhnout mezi stromy, aby vytvořili zástěnu proti spalujícímu slunci.
„Promiň, jen jsem se zamyslel.“
„Je prvního, vzpomněl sis na Olgu a děti.“
„Ne, těm jsem zanesl věneček ráno. Vzpomněl jsem si na naše první setkání, na sny o tvých dlouhých vlasech, které mě k tobě lákaly a na to, jak jsem každý večer za tebou chodil a ty ses tvářila, že si mě nevšímáš, abys mi dala čas.“
Podíval se na Martinu a usmál se na ni. Dva měsíce chodil lesem a hledal odvahu, aby oslovil drobnou ženu, která jej stále navštěvovala ve snech. Až před měsícem se konečně odhodlal. Po sedmnácti letech uzavřel ve svém životě kapitolu truchlení po Olze a starém životě. Pochopil, že kdykoliv Martinu vidí, jsou to prastaré instinkty, které mu říkají, co má dělat. Nejdříve je odmítal poslouchat a snažil se potlačit touhu, která v něm rostla a sílila. Nakonec se jimi nechal přesvědčit. Rozhodl se správně.

Během let od Katastrofy zapomněl, jaké to je po někom toužit. Zapomněl, jaké to je mít někoho rád a dát mu svůj cit znát. Ale pohled na Martininy dlouhé vlasy padající jí do obličeje a štíhlé ruce, tak přesně a s jistotou vykonávající svou práci, ať už zašívání děravého oblečení nebo kreslení anatomických náčrtků, mu nakonec dodaly odvahu. Prostě jednoho večera, když zrovna dokončovala jednu ze svých kreseb, přišel k ní a řekl:
„Dobrý večer, můžu si k vám přisednout?“


Jak se vám povídka líbila? Dodržela jsem zadání? Mám dál pokračovat ve psaní? Budu ráda za jakýkoliv komentář tady, nebo na některé ze sociálních sítí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *