Do Prahy jezdíme s manželem poměrně pravidelně, protože ji máme rádi. Poslední výlet byl však jiný. V Evropě začala válka.
Jet na ples?
Hlavním důvodem cesty do Prahy byly lístky na dva roky odkládaný zahradnický ples na Žofíně, na který jsem se celé ty dva roky opravdu moc těšila. Přeložili jej dvakrát samozřejmě z důvodu epidemiologických opatření při pandemii covidu. Dva týdny před plesem zaútočilo Rusko na Ukrajinu. Můžeme vůbec v takové situaci jet na ples? Není to nevhodné?
Nakonec jsme se rozhodli jet, protože nevíme, co se může stát za týden a právě v takto těžkých chvílích je potřeba si vytvořit pozitivní vzpomínky, aby se lépe překonávalo to, co může přijít. Návštěvy plesu určitě nelitujeme, ale jak to bylo s tou Ukrajinou?
Vlak z východu
Lístky na vlak jsme měli koupené na čtvrtek. Celý týden byl dost hektický a teprve s kufry na nádraží nám došlo, že jedeme směrem z východu na západ. Na ostravském hlavním nádraží byl kontakt s obětmi války opravdu minimální. Stánek Adry, u kterého se občas zastavila maminka s dítětem a šikovné dobrovolnice, které obcházely nádraží a nabízely pomoc skupinám starých žen a dalším maminkám s dětmi. Ukazovaly jim v mapě, kde si můžou vyřídit formality, kde jim dají najíst a podobně.
Vlak, kterým jsme jeli do Prahy vyjel z Varšavy. Byl tedy jedním z mnoha na trati mezi Ukrajinou a západem. Měli jsme koupené místenky a bylo to samozřejmě moc dobře. Vlak byl plný. Několik lidí postávalo v uličkách a já přemýšlela, jestli je mám pustit sednout, ale ti starší seděli a mladší se střídali. Domlouvali se jazykem, kterému jsem moc nerozuměla. Ukrajinsky.
Celá cesta byla velmi emotivní. Velmi jsem obdivovala hromady žen, kterým o několik stovek kilometrů dál bojují a umírají muži a ony dokázaly být před dětmi klidné. Vlastně to vypadalo podobně, jako když jdete jindy vagonem pro přepravu dětí a všichni se těší na výlet. Jen tady chybělo to těšení. Výlet se konal, ale cíl byl nejistý a vynucený. Nejednou za něčím, ale utíkají od něčeho. Dětské nevinné hry se mísily s dobře tajenými, ale všude přítomnými obavami.
Můj velký obdiv má také vlakový personál. Věřím, že takovéto směny jsou náročné, ale paní průvodčí měla vlak absolutně pod kontrolou a vycházela vstříc opravdu všem. Velké díky a smekám.
Ukrajina v Praze
Podpořila jsem pomoc ukrajinským uprchlíkům také příspěvkem na své veřejné stránce na Facebooku. Proč je to podstatné? Protože za celé čtyři dny v Praze byl pro mě nejvíc šokující rozpor mezi tím, co jsem viděla kolem sebe a tím, co jsem četla jako komentáře pod příspěvkem.
Procházela jsem se městem, kde na každém druhém domě (a to počínaje Pražským hradem) visela ukrajinská vlajka na podporu Ukrajiny. Každý malý podnikatel se snažil pomoci, jak mohl. Lidé nosili na klopách ukrajinské vlaječky a modrožluté stužky vlály na každé lampě na Karlově mostě.
Při tom jsem si četla v komentářích u svého příspěvku:
- že jsem příživník
- že za to dostávám zaplaceno
- jak si dovolím pomáhat někomu jinému, než „vlastním“ lidem
- co jsem udělala pro lidi zasažené tornádem
a k tomu pár vulgárních slov, které jsem odstranila. Stále je to můj příspěvek.
Solidárnost s Ukrajinou
Nejsem úplně ideální dobrovolnický typ. Nevím, jestli vyjádřením své podpory něčemu pomůžu, ale věřím, že ano a tou trochou peněz, které daruji na pomoc, snad taky zlepším nějaký ten lidský život.
Myslím si, že solidárnost je elementární lidskou slušností a pomoc lidem, kteří museli ze dne na den opustit své domovy, kteří odcházejí sice možná s drahými mobily, ale s téměř nesměnitelnými penězi do zemí, kde se nedokáží dorozumět, navíc nechávají doma členy své rodiny bojovat za svobodu, tak ta je přece samozřejmá a jasná.
Přeci nikdy sami nevíme, kdy se něco takového může stát nám. Tak bychom měli pomoci, dokud můžeme.
