S mým mužem Michalem jsme plánovací typy. Není pro nás jednoduché vyrazit na cestu a nemít ji naplánovanou. Většinu našich cest plánujeme dlouho dopředu a vytipováváme si místa, která chceme vidět a navštívit. Uplynulý víkend to bylo jinak. Jediným předem daným cílem bylo Slovensko. Vyplnili jsme příjezdový covid formulář (má platnost 6 měsíců) a vydali se v pátek po práci na východ.
Páteční dobrodružství
Z Ostravy jsme vyjeli v pátek po práci. První překvapení bylo, že v Jablunkově na náměstí byla po čtvrté hodině zavřená cukrárna. Museli jsme se spokojit s kávou a oplatky z večerky.
„Jedeme na Slovensko, tak si tu kávu dáme až za hranicemi.“
Netušila jsem, jak náročné je najít na hlavním tahu Čadca – Žilina odbočku pro vypití kávy.
„Na další odbočce pojedu doprava.“
A jeli jsme spoustu kilometrů po levém břehu řeky Kysuci, až se konečně objevil první most.
Už jsem tady dříve psala, že můj muž zdědil po svém tatínkovi absolutní orientační nesmysl, ale zkusila jsem to.
„Jen koukni do té mapy a podívej se, jestli ta cesta nekončí v těch horách před námi.“
„Ne, vede do Žiliny.“
Po několika kilometrech zhoršujícího se asfaltu:
„Opravdu nekončí v horách?“
„Ne, ale spletl jsem se, nevede do Žiliny, ale do Turzovky.“
Na chvilku mě to uklidnilo, ale cesta se stále zužovala a provoz řídnul. Raději jsem zastavila. Cesta opravdu směřovala na Turzovku, ale mezi koncem cesty a Turzovkou stál Jakubovský vrh, přes který vedla 10 kilometrů dlouhá turistická cesta, po které auto neprojede. Alespoň jsme našli místo na tu kávu z Jablunkova. Vypili jsme si ji v obci Rudinská.
Dále jsme pokračovali do Žiliny, teď už podle cedulí a mého instinktu. V Žilině jsme, dle aktuálních pocitů a díky absenci dálniční známky, zvolili cestu směr Poprad – Martin. Vzpomněla jsem si, že mi kolega doporučoval návštěvu Martinských Holí.
„V Martine jsme ještě nebyla.“
„Já taky ne.“
A bylo rozhodnuto.
„Najdi tedy nejbližší místo ubytování k Martinským Holím.“
A můj muž našel velmi příjemný penzion ve zrekonstruovaném zámečku Záturčie jehož historie sahá do roku 1640.
Sobotní dobrodružství
Sobota začala už pátečním večerním zjištěním, že v zimním období se na Martinské Hole musí jet se zimním řetězy ve výbavě. Z těch mám docela respekt. I kdybych je měla, tak jsem je nikdy nenasazovala a věřím, že na Slovensku je spousta jiných krásných míst, kam dojedu i bez řetězů.
Třeba hned okolí našeho penzionu nám ráno poskytlo krásný výhled na celé město Martin ležící v údolí. Sjeli jsme dolů do města na snídani. Kavárnu jsme vybrali podle fotografií na internetu. Interiér, nabídka i obsluha předčily naše očekávání. Kavárna Sperto byla nadstandartním úkazem a snídaně v ní výborným startem dne.
Na rozdíl od zbytku města, které se nijak nelišilo od jiných postkomunistických maloměst. Klasické náměstí, moderní stavba infocentra, obchodní centrum a vedle zase prvorepubliková banka.
Protože sluníčko svítilo nechtěli jsme se zavírat do galerií a jiných budov. Vyrazili jsme za město. Michalovi stačil výhled na les z tepla auta. Já se prošla k rozhledně pod Bokšínom a pokochala se panoramaty okolních hor. Nádherné výhledy.
Trocha bloudění
Další část cesty se nám úplně nepovedla. Váhali jsme se kam pokračovat. Nejdříve jsme jeli na Nitru, ale potom to stočili na Turčianské Teplice. Ty nás zklamaly už při pohledu z auta. Otočili jsme to na Bánskou Bystricu.
Při průjezdu Velkou Fatrou jsem vzpomínala, jak jsem nikdy nenašla odvahu vydat se na přechod tohoto pohoří. Při množství sněhu, jsem byla tentokrát ráda, že hory jen přejíždíme.
Ani v Banské Bystrici to nebylo úplně podle našich představ. Nejdříve nás uvítala zavřená čerpací stanice, potom kavárna, která mohla být útulná, ale nedalo se u ní zaparkovat. U další kavárny zaparkovat šlo, ale pro změnu byla zavřená. Nechtělo se nám přejíždět, tak jsme si sedli do nejbližší otevřené restaurace. Příjemný interiér a průměrná pizza, ale za dobré peníze. Raději jsme Bánskou opustili a vyrazili opět směrem na Nitru.
Do Nitry jsme přijeli na večer. Výhodou tohoto města v této době je, že všechny čtyřhvězdičkové hotely nabízejí ubytování včetně wellness a snídaně za velmi laciné peníze. My si vybrali tento komfort v hodnotě dvanácti set korun za oba dva, dobrovolně jsme se vzdali punk stylu našeho cestování. Večerní hodinka v soukromé sauně a noční míchané drinky na baru nás přesvědčily, že to bylo dobré rozhodnutí.
Nedělní dobrodružství
V neděli jsme museli jet směrem domů, to bylo dané, ale kudy? Hned po snídani jsme navštívili Nitrianský hrad, ať máme taky nějakou kulturní památku na checklistu odškrtnutou. Byla to docela klasika, ale oproti předchozím dním zase změna.
Potom už jsme opravdu zadali do navigace domov a vyjeli. Pro první zastávku se nabízela města Piešťany a Trenčín.
„Je cestou něco zajímavého?“ zeptala jsem se manžela.
„Jo, věznice Leopoldov.“
Ani jeden z nás si nikdy žádnou věznici nejel prohlédnout, tak proč nezačít u té nejstarší slovenské.
Při prohlídce tohoto skličujícího místa jsme dostali hlad. Jelikož jsme si ještě během víkendu nedali halušky, byla volba jasná. Google nás navedl do restaurace v Piešťanech, kde měli halušky takové, jaké mají být.
Po obědě jsme pokračovali domů od Ostravy. Venku svítilo sluníčko a mi bylo líto sedět v tak krásném odpoledni v autě. Najednou jsem uviděla odbočku Čachtice 7km. Ani jsem se neptala vrchního navigátora jestli souhlasí a rovnou zatočila volantem.
„Stačí mi zajet na náměstí,“ tvrdila jsem Michalovi cestou do Čachtic.
Jenže když jsem vystoupila z auta a zahřály mě paprsky odpoledního slunce navrhla jsem, jestli se můžu jít projít na hrad.
„Můžu na tebe počkat?“
Prostě to tak někdy máme a věřím, že když mi můj muž řekne, že mu nevadí čekat na mě s knížkou, tak mu to nevadí. Já si udělala procházku na Čachtický hrad. Po návratu k autu jsem už i já získala pocit, že z víkendového výletu máme vše splněno a vyrazili jsme zpátky do vlasti.
