Celkem jsem v říjnu ušla čtyři etapy své cesty. Vůbec jsem nečekala, že se do putování vrhnu ještě na podzim tak po hlavě. Nějak se mi sešly volné víkendy s ne vždy úplně optimálním počasím, ale nakonec jsem došla během tohoto měsíce až do Olomouce, což mě samotnou opravdu překvapilo. Mám za sebou Moravskoslezský kraj a první metu v podobě 100 kilometrů. Tak snad mi to bude šlapat dál stejně dobře.
Říjnové etapy:
1. října 2022
- našlapáno 17 km za 5 hodin 47 minut (celkem 44 km)
- do Mikulova zbývá 233 km
- do Santiaga de Compostela zbývá 3425 km
Hradec nad Moravicí
První část cesty vedla podél řeky Moravice z Branky u Opavy do Hradce nad Moravicí. Nebyla jsem si úplně jistá, kudy jít, protože cesta vedla mimo značené stezky, ale cíl byl jasný. První kostel pojmenovaný po sv. Jakubovi na mé trase.
Kostel sv. Jakuba v Hradci nad Moravicí stojí na kopci uprostřed hřbitova. Přímo před hřbitovem je kamenný patník s mušlí a informací, že do Santiaga zbývá 3466 km a vy víte, že jste tady správně. (Jen ty kilometry úplně přesně nesedí, asi trochu jiná cesta)
Sice se mi povedlo, během týdne a za pomoci kamaráda Pavla (tedy jiného Pavla, než z úvodního textu), zakoupit na obecním úřadu v Chlebičově credencial i s místním razítkem. Sbírku razítek v tomto poutním sešitě jsem však tentokrát nerozšířila.
Prostě se mi v celém Hradci nepovedlo zkontaktovat nikoho z Kostela sv. Jakuba, ani z Kostela sv. Petra a Pavla. Zkoušela jsem to i v turistickém infocentru, které má dost neturisticky otvírací dobu ve všední dny dopoledne. Po 25 minutách čekání v pokladně zámku jsem si alespoň do svého deníčku, který jsem si na svou pouť také pořídila, dala turistické razítko zámku a vyrazila jsem dál. Tentokrát už po dobře značené červené stezce.
Zbytečné obavy
První můj zápis z cesty v deníčku je o mých obavách z následného úseku cesty. Ty vznikly v roce 2016, kdy jsem tento úsek šla (v opačném směru) naposledy. Bylo to v listopadu, v dešti a uprostřed týdne. Za celý den jsem nikoho nepotkala. Jen uprostřed pěšiny jsem našla mrtvou srnku. Když jsem se snažila dovolat na městskou policii nebo jinou instituci, tak jsem zjistila, že jsem úplně mimo signál.
Pokračovala jsem dál, kde mi cestu zatarasilo stádo krav. Bála jsem se natěsno namačkanými krávami projít, z jedné strany byl velmi rozvodněný potok, ve kterém stály další krávy. Musela jsem jít na druhou stranu do prudkého kopce, který tvořily skály vysoko nad cestou, zasypané mokrým listím.
Nepříjemně kluzkým terénem, kdy jsem několikrát spadla, jsem obcházela hrozivě vyhlížející stádo. Tento výlet patří mezi mé nejhorší výlety v životě. Myslím si, že teď už chápete, že se mi nechtělo jít tudy znovu v podzimním počasí s předpovědí deště. Neměla jsme ale na výběr.
Říjen v lese a u řeky
Tentokrát vše dopadlo mnohem lépe. Za prvé byl říjen, to znamená, že rozhodně ještě nebylo tak chladno. Naštěstí se ani předpověď počasí nevyplnila a během odpoledne dokonce zpoza mraků vykouklo chvilkami sluníčko. Všechny krávy, které jsem potkala byly pěkně na pastvinách za elektrickým ohradníkem.
Říjen je, na rozdíl od listopadu, měsíc hub. Tedy alespoň tak vypadala má první říjnová etapa cesty. Les voněl houbami a byl plný hub (všechny fotky hub jsou focené přímo z cesty). Les plný hub znamená v českém pojetí také les plný houbařů. Rozhodně jsem v sobotu v lese nebyla sama. Ne, nebyla. Romantické chvíle, kdy jsem slyšela řeku pod sebou a šumění lesa nad sebou se na mé cestě našly. Mnohem častěji ale bylo slyšet hulákání z lesa.
„Tati, tati, pojď se kouknout, co jsem našla.“
„Nemůžu, Aničko, dej to na to hromadu a hledej dál.“
I přes spoustu houbařů jsem obdivovala Weisshuhnův kanál s akvaduktem i všudypřítomnou řeku (obojí naštěstí jen pohledem). S úsměvem na tváři, že mám druhý úsek své cesty do Santiaga de Compostela úspěšně za sebou, jsem došla celá, zdravá a v pořádku až do Podhradí.
Ach ti rodičové!
Ach ti rodičové! Podporují nás a myslí to s námi vždycky dobře. Jen občas jsou tak trošku mimo.
Moje máma:
„V televizi byl kluk a ten jel z Čech do Santiaga na kole. Nechceš jet na kole?“
„Nechci, já jdu pěšky.“
„Ale na kole bys nemusela řešit, jak se dostaneš na jednotlivé etapy, jestli vlakem nebo autem. Dojela bys tam na tom kole.“
„???“
Tchán se ptal manžela, jestli nejdu do toho Španělska virtuálně. Já se poté ptám doma:
„Jak virtuálně?“
„No jako v Ulici, jedou na rotopedu do Řecka. Ty můžeš chodit kolem komína a počítat kilometry do Španělska… Ale já jsem mu říkal, že tam jdeš fyzicky.“
Takže asi tak o rodičích. Někdy je to s nimi složité, někdy zábavné, ale hlavně jim i vám chci poděkovat za podporu.
9. října 2022
- našlapáno 22 km za 6 hodin 10 minut (celkem 66 km)
- do Mikulova zbývá 211 km
- do Santiaga de Compostela zbývá 3403 km
Dnes jsem vyrazila z Podhradí do Svatoňovic. První dva kilometry se mi vůbec nechtělo šlapat. Bylo moc horko. Sundala jsem si kalhoty a zůstala v legínách. Sundala jsem si šátek. Nandala jsem si šátek, protože to už zase bylo zima. Škrábal mě štítek vzadu na kalhotkách (chtěla jsem napsat tričku, ale proč lhát). Prostě jsem hledala výmluvu, proč zpomalit nebo zastavit.
Adrenalin v lese
Vešla jsem do lesa opět plného hub, ale dnes bez houbařů. Co se děje, že by neděle? O pár set metrů dál přišlo vysvětlení. Pěšina se zúžila. Vedla uprostřed prudkého srázu, z jedné strany les nad hlavou, z druhé sráz přímo do řeky.
Za chvíli přišel první sesuv a přelézání po čtyřech (rozuměj s nutností přidržet se rukama). O kousek dál následoval další sesuv, tentokrát tvořený břidlicovými deskami. Upřímně, kdyby tento byl první a nemusela jsem se vracet tak náročným terénem uvažovala bych o náhradní trase. Opět úsek, kde nebyl žádný signál. Přesně chvíle, kdy mám strach, že kdyby mi ujela noha, pomoci se nedovolám.
Naštěstí zapracoval adrenalin, který mi nedovolí panikařit. Překonala jsem břidlicový sesuv i následnou skálu, kde bylo podle ošoupaných kořenů stromů poznat, že tady to každý bere po čtyřech. Poslední skálu jsem vyfotila a dala si zaslouženou svačinu u řeky.
Zálužné
No, možná ta cesta lesem nebyla tak hrozná, ale vysoko to bylo a klouzalo to. Nejhorší na takových místech pro mě je strach, že když jdu sama, tak se nedovolám pomoci. Asi si koupím píšťalku. Nebo se musím zeptat někoho, kdo je zvyklý chodit sám, jak tyto situace vyhodnocuje.
Po opadnutí adrenalinu a ujití dalšího kilometru jsem se samoty bát nemusela. Potkala jsem zájezd turistů z KČT Třinec. Jak si šli každý svým tempem, potkávala jsem je opravdu dlouho. A jak se mi nechtělo šlapat, nevadilo mi si povídat. Věděla jsem, že za Zálužným mě čeká kopec. Červená (svatojakubská) vedla do kopce, zelená to brala zkratkou podél řeky. Nechtělo se mi, ale vydala jsem se do kopce, po té správné svatojakubské trase.
Kaple 14 pomocníků v nouzi
Oklika náročnější cestou stála za to. Vedla kolem Kaple 14 pomocníků v nouzi. Kaplička je sice malá, ale hned po příchodu na mýtinu, na které stála, jsem cítila, že je tady správně. Poutní místo uprostřed lesa mělo moc příjemnou atmosféru. Dodalo mi energii a chuť do další cesty. Nebo to byly ty čočkové placky, které jsem tady poobědvala?
Dál už se šlapalo dobře, sice se mi stále moc nechtělo, ale sluníčko svítilo, cesta byla široká a v podstatě po rovince a za chvilku jsem byla v Jánských Koupelích.
Jánské Koupele – Kružberk
Jánské Koupele mají samozřejmě a bohužel úplně jinou atmosféru. Prošla jsem jen narychlo ruiny jedné budovy, ale hned jsem si uvědomila, že 2. světová válka není zase tak dávná historie a spousta věcí je stále ještě nedořešených. Trošku jsem si o tom popovídala s místním pánem, který si dával u mostu svačinu a potom jsem už podél řeky pospíchala do Kružberku k přehradě.
Svatoňovice
Kdyby jste to nevěděli, tak od přehrady k vlaku do Svatoňovic je to 3 kilometry. Do odjezdu vlaku mi zbývalo 36 minut. Celou cestu jsem měla tepovku kolem 150. Kdyby jste to nevěděli, tak od přehrady k vlaku do Svatoňovic je to cesta do dlouhého táhlého kopce. Ke kolejím jsem došla, když byly závory dole, přesně po 36 minutách. Pouze jsem se stihla ohlédnout za vlakem, ve kterém jsem měla sedět.
Naštěstí vedle mě, před stále spuštěnými závorami, zastavilo auto s nápisem POMÁHAT A CHRÁNIT. Já se k autu otočila, požádala o pomoc a pánové mi pomohli. Do deseti minut jsem byla u svého auta ve Vítkově. Tímto děkuji dvojici příslušníků PČR, která právě jela kolem, za jejich okamžitou pomoc.
22. října 2022
- našlapáno 20 km za 5 hodin 47 minut (celkem 86 km)
- do Mikulova zbývá 191 km
- do Santiaga de Compostela zbývá 3383 km
Plemenní býci
Už jsem se zmínila, že mám príma bráchu? Tak mám a ten mě dneska vzal autem do Svatoňovic, jinak bych nedokázala vymyslet spojení tak, abych stihla vlak zpátky domů. První část cesty od železniční stanice ve Svatoňovicích, kde jsem před dvěma týdny ukončila svou pouť, vedla polem a poté pastvinami. Často se stává, že turistická trasa vede skrz elektrické ohradníky. Na této pastvině mě však během cesty dohnal chovatel (nebo pasák, vlastně nevím, jak jeho pracovní zařazení specifikovat) na traktoru a s dost překvapeným výrazem se divil, co tam dělám.
„Vede tady turistická trasa, koukejte.“
„Ale tady na té pastvině jsou plemenní býci, tady nemáte, co dělat.“
„Aha, a proč tady vede ta značka?“
„To já nevím, ale doporučuji vám tudy příště nechodit, naštěstí je dnes celé stádo dole, protože začíná pršet, ale raději odejděte, je to nebezpečné.“
Takto nějak vypadal náš rozhovor, přesně si to nepamatuji a nemohla jsem si udělat poznámky, protože opravdu začínalo pršet. Naštěstí byl blíž východ z ohrady ve směru, kterým jsem potřebovala pokračovat. Rychle jsem opustila pastvinu.
Budišov nad Budišovkou – Guntramovice
Další cesta už byla po asfaltu. Dnes jsem se neoblékala a nesvlékala z rozmaru, ale podle počasí. Pršelo. Nasadila jsem si pláštěnku. V té jsem se ale dost potila. Přestalo pršet. Pláštěnka dolů. Vytáhla jsem foťák. Začalo mrholit. Schovala jsem foťák. Začalo pršet. Vytáhla jsem pláštěnku. Zase jen mrholilo. Rozepnula jsme pláštěnku. Začalo pršet. Zapnula jsem pláštěnku. Přestalo pršet. Sundala jsem pláštěnku, vytáhla jsem foťák. Tak to bylo celý den dokolečka dokola. Vlastně to bylo to nejakčnější, co se na patnácti kilometrech chůze po asfaltové silnici z Budišova do Domašova nad Bystřicí dělo.
Mezi tím jsem samozřejmě šlapala a šlapala. Poprvé jsem s sebou vzala trekové hole. Docela mě s nimi baví chodit, ale většinou vydržím tak 15 kilometrů a potom mě začnou bolet ruce. Nejinak tomu bylo dnes. Předtím, než jsem trekové hole připnula k batohu, tak jsem minula dvě nejzajímavější místa, která na této trase jsou.
Prvním z těchto míst je Kostel svatého Jakuba Většího v Guntramovicích. To je druhý kostel zasvěcený tomuto světci na trase Moravskoslezské svatojakubské cesty. Stojí uprostřed moc pěkného malého hřbitova. Kdyby nepršelo, tak bych ho prozkoumala detailněji, ale takhle jsem se jen na chvilku zastavila, před hřbitovem si dala malou svačinu a utíkala dál.
Stará Libavá – Domašov nad Bystřicí
Druhým důležitým bodem na mé trati je místo na kopci, nad obcí Stará Libavá. Kromě toho, že tam stojí řada větrných elektráren, které jsou velkou dominantou a zároveň velmi impozantním prvkem zejména v mlze, která je i mě obklopovala, vede tudy také hranice krajů. Opouštím tedy v tomto místě svůj domácí Kraj moravskoslezský a přecházím plynule do Kraje olomouckého, kterým budu procházet v následujících dnech. Za Starou Libavou vedl kousek trati polem, což bylo po dlouhém putování po silnici příjemným zpestřením. Radost ale netrvala dlouho a zase jsem se napojila na silnici vedoucí do Domašova.
Díky tomu, že mě můj bráška hodil do Svatoňovic autem, jsem měla do odjezdu vlaku ještě 30 minut k dobru a mohla jsem si dopřát teplý čaj a křupky v místní hospůdce. Za obojí jsem dohromady zaplatila 35 korun (s dýškem 40,-) Tomu se mi při dnešních cenách ani nechtělo věřit. Bylo to milé zakončení pěkně mokrého dne.
28. – 29. října 2022
- našlapáno 34 km za 9 hodin 46 minut (celkem 118 km)
- do Mikulova zbývá 159 km
- do Santiaga de Compostela zbývá 3351 km
Dostávám se dále od domova. Zatím mají vzdálenější destinace své výhody. Například si během čekání na přestup dám před cestou koláč a bezlaktózové cappuccino na olomouckém nádraží, a to mi udělá opravdu radost a dodá energii. Potom už přejíždím do Domašova a vyrážím na cestu, tentokrát samozřejmě pěšky, zpět do Olomouce, kde na mě bude čekat můj muž.
Domašov nad Bystřicí – Jívová
Dnes neprší, to je ta dobrá zpráva o počasí. Není nic vidět. Mlha přede mnou, mlha za mnou. Podle předpovědi má vzduch 95% vlhkost. Vlhké je všechno, co je vidět a také to, co není. Ale neprší. Vlhkost mi nevadí tolik, jako fakt, že nejde vidět. Mimo silnici je to nepříjemné, ale aspoň cesta rychle ubíhá, protože není co fotit ani sledovat. Na silnici je to horší. Nevidím a hlavně nejsem vidět. Sice mám barevné oblečení, ale i auta svítící mlhovkami vidím na poslední chvíli, tak se děsím, kdy vidí oni mě. Naštěstí jdu po silnici jen pět kilometrů a za Jívovou vcházím do lesa, kterému mlha dodává romantický nádech.
Pohořany – Dolany
V obcích Hraničné Petrovice a později v Pohořanech, za romantickým lesem, potkávám stejně romantické ploty ověšené hrnečky. Vypadá moc pěkně, jak tam ty nepravidelné barevné kusy keramiky zdobí ploty podél cesty. Chvilku se zastavuju pro vyfocení a koukám do mapy. V té si všimnu, že v Pohořanech stojí dřevěná zvonička a vede kolem ní moje trasa, tak ještě neschovávám foťák a fotím i zvoničku.
Zničený les
Za Pohořany však musím foťák schovat a soustředit se na cestu, která nevím, kudy vede. Mlha zhoršuje výhled, ale i když najdu značku, moc mi to nepomáhá. Průchod pěšinou někdo zaházel velkou hromadou klestí. Zkouším se jím prodrat. To se mi povede, ale po několika dalších metrech vede cesta rovnou do elektrického ohradníku pastviny. Asi někdo hodně nechce, aby tudy vedla stezka.
Zkouším to obejít. Trošku mi napomáhají bílé kolíky golfového hřiště, alespoň určují směr. Chvilku sleduji golfisty. Vůbec nechápu, jak v té mlze můžou najít míček. Potom zajdu do lesa. Znovu nacházím značku. Pěšina je opět přehrazená hromadou chrastí. Vím, že nemá cenu to přelézat, zvláště, když mě z druhé strany sledují krávy. Asi se diví, co tam dělám. Já se taky trochu divím a hledám cestu hustým lesem. Nacházím ji, ale vůbec mi nedělá radost.
Někdo se tady v uplynulém týdnu rozhodl vytvořit novou cestu a padlo na to více než patnáct pětimetrových borovic. Ty leží polámané v pruhu přede mnou. Úplně zdevastovaný pás lesa přejetý nějakým harvestorem nebo jinou těžkou technikou, ale opravdu nedávno. Ty stromy jsou ještě živé, ani tráva se nestihla zvednout. Přemýšlím, jestli mám volat policii, nebo zjišťovat, kdo je v tomto lese hajným. Na okraji Vésky (část obce Dolany) jsem potkala paní, která vlastní kus lesa v oblasti mezi hřištěm a pastvinou. Ukázala jsem ji zničené místo na mapě. Zničený les nebyl její, ale naznačila, že by to mohla dát vědět hajnému, tak snad se tak stalo. Je mi hrozně líto, že někdo dokáže takto zničit přírodu. Vůbec nechápu proč.
Svatý kopeček
Druhou částí Dolan, kterou vede má cesta, jsou Nové Sady. Tady stojí další dřevěná zvonička. Vyfotím ji do sbírky a vyrážím nahoru do kopce k nejdůležitější stavbě na dnešní cestě. Tou je Bazilika Navštívení Panny Marie na Svatém kopečku. Nejdříve se, po cestě klidným lesem, musím téměř prodrat davem lidí u zoologické zahrady, ale potom dojdu před samotnou baziliku. Tady je mnohem klidněji, i když rozhodně ne liduprázdno.
Vejdu dovnitř podívat se na výzdobu a ve dveřích potkávám svého prvního souputníka s mušlí připnutou na batohu. Vycházím ven vyfotit si monumentální stavbu, která stojí za návštěvu i mimo pouť. Chvilku venku postávám, protože jsem druhého poutníka chtěla oslovit, ale minuli jsme se, a já jen vidím mušli mizící v průchodu. Jde opačným směrem a docela spěchá, tak to nechávám být. Asi jsme se neměli potkat.
Potom projdu alejí dolů do Samotišek a ještě ujdu pár kilometrů až k ceduli s nápisem Olomouc. Mám ze sebe radost. Překonala jsem hranici 100 kilometrů a došla jsem do Olomouce. Sedám na autobus a jedu za svým mužem, který si udělal den v Olomouci s tatínkem. Společně povečeříme. Já si v hotelu dám teplou sprchu a po deváté hodině usínám hotová, ale spokojená.
Olomouc
Druhý den ráno sice nespěcháme, ale ani se neloudáme. Domluvili jsme se, že úsek přes město projdeme společně. Úplně jinak se jde městem, úplně jinak se jde s někým. Cestu skrz Olomouc jsem absolvovala se svým mužem, já tedy pěšky a on na invalidním vozíku. Není nijak velký sportovec, ale ujel osm kilometrů. Klobouk dolů. Poslední dva dnešní kilometry vedly mimo zpevněnou silnici, tak na mě počkal v kavárně. Myslím si, že docela rád.
Než jsme došli do kavárny, navštívili jsme gotickou Katedrálu svatého Václava. Tu jsme si prohlédli ještě detailněji než já o den dříve baziliku. Je to až neuvěřitelné, že lidé dokáží v takové podobě udržovat stavby téměř bez změn spoustu staletí. Od katedrály jsme ještě odbočili na náměstí k orloji.
Razítka
Pod orlojem je turistické informační centrum. Tak jsem si zašla pro razítko…Teď udělám malou odbočku.
Credencial jsem si kupovala zpětně, protože jsem nestihla úřední hodiny v Chlebičově, ale sehnala jsem ho i s místním razítkem. Začátkem tohoto týdne jsem měla cestu do Opavy, tak jsem se stavila pro opavské razítko a vzala to i přes Hradec nad Moravicí, protože tam v době mé pouti bylo také zavřeno. Předem jsem si zjistila, že v Olomouci je otevřeno každý den.
Je to úplně jedno. Já si razítko na své pouti do credencialu nedám. V Olomouci mají tento týden razítko svatojakubské pouti v opravě. Příští týden bude opravené a funkční. Já jsem tady, ale dneska. Vzdávám se. Spokojila jsem se s razítkem Sloupu nejsvětější Trojice, který stojí hned vedle orloje. Prostě s razítky mi není souzeno.