S novým rokem nové nadšení. Leden jsem lehce prostonala, takže jsem své nadšení pro cestu musela odsunout až na konec měsíce. Ale radost z cesty je veliká.
28. leden 2023
- našlapáno 19 km za 5 hodin 44 minut (celkem 185 km)
- do Mikulova zbývá 92 km
- do Santiaga de Compostela zbývá 3284 km
Na cestu jsem se vyjela z Brna, přes Blansko a až v posledním autobuse jsem si uvědomila, kolik je mimo města sněhu. Určitě je ho více, než jsem čekala. Taky dost mrzne, ale to mi nahlásila předpověď, takže jsem se vybavila teplým oblečením. Navlékla jsem na sebe oteplovačky, legíny a lyžařskou bundou. Žádný kousek oblečení, který mám na sobě není zbytečný. Jen to náhradní v batohu ano, ale k tomu se dostanu za chvíli.
Žďárná – Sloup
Po dvaceti minutách chůze po silnici ze Suchého, kde mě míjí auta přicházím do Žďárné a dávám si do credencialu první dnešní razítko. Jižní Morava je v přístupu k razítkům úplně jiná liga než dva předchozí kraje. V téměř každé obci je tady připravená budka s razítkem a sešitem pro zapsání vzkazu. Jen razítko se rozmazává, myslím si, že to bude mrazem.
Po dalších 8 kilometrech chůze přicházím do Sloupu, kde vedle krásného modrého kostela čeká další budka s razítkem. Tohle není červené, jako ve Žďárné, ale zelené a už se nemaže, že by se oteplilo? Před kostelem stojí také otevřená restaurace a kostel právě odbíjí poledne, rozhoduji se pro krátkou zastávku na polívku.
Po dosednutí ke stolu zjišťuji nemilou věc. Voda na pití v batohu se mi rozlila do náhradního oblečení. Pěkná spoušť. Na sušení nemám čas. Ždímám jen přebytečnou vodu, ať nenesu zbytečně těžký batoh. Rozděluji batoh na mokrou a suchou sekci. Pořádně dotahuji láhev se zbytkem vody a pro jistotu i termosku s čajem. Vývar a čaj s citrónem mi zvedají náladu na další cestu.
Propast Macocha
Hned za Sloupem se na chvilku zastavuji, abych nafotila skály u opuštěného vstupu do Sloupsko-šošůvských jeskyní. Leden není měsíc, kdy by tady očekávali návštěvníky, ale několik jich tady překvapivě potkávám. Já se vydávám lesem dál k propasti Macocha. Cestou míjím moc pěknou a impozantní vyhlídku Koňský spád, potom už jen namrzlé schody vedoucí nad propast.
Nad propastí Macocha mě čeká další razítko. Tentokrát modré a nerozmazává se. Asi to bude tou ranní nízkou teplotou. Pár fotek pro rodinu a přátele a jde se dál do Vilémovic. Do Vilémovic, i přes četné zastávky na focení, dorážím dříve než jsem plánovala. Vynechala jsem hospodu u propasti, s plánem dát si další čaj a něco malého právě ve Vilémovicích. Restaurace je však zamčená. Dávám si předem připravený chleba s paštikou vedle budky na razítka (černé a bez rozmazání) a rozhoduji se, že než čekat v mraze na autobus, půjdu raději ještě kousek dál po trase a z další vesnice pojedu autobusem o dvě hodiny později.
Jedovnice
To jsem tomu dala, prý vesnice. Už na kopci nad obcí jsem vidím, že to jen tak obyčejná vesnice nebude, paneláky nejdou ani spočítat a některé mají přes deset pater. Trošku jsem to podcenila, to nebude vesnice.
Městys Jedovnice mě překvapil nejen svou velikostí, ale také růžovou cestou. Jak růžovou? Ne, nebojte se nejsem Maruška z pohádky Dvanáct měsíčků. Je leden a růže tady nekvetou, ale cesta z kopce dolů do městysu je pokrytý růžovým kamením. Vůbec nedokážu určit, co to je za kámen. Dávám si jeden do kapsy, abych později té záhadě přišla na kloub. Po dlouhé době potkávám člověka. Paní venčí psa a mi to nedá a ptám se, proč je tady všude růžové kamení. Vysvětlení dostávám obratem a je prosté. Kdysi se tady těžil růžový mramor a růžové kamínky, kterými je pokrytá celá cesta z kopce, jsou úlomky toho mramoru. Jak jednoduché.
Ještě vybíhám na kopec ke kostelu, kde se vysvětluje i druhá dnešní záhada. Razítko je červené, stejně jako ve Žďárné, a zase se úplně rozmazává. Takže to počasí působí špatně pouze na červenou barvu razítek, ostatní barvy snášejí leden a jeho chlad dobře. Já tu poslední hodinu čekání na autobus naštěstí snášet chlad nemusím. Z široké nabídky otevřené restaurace a dvou cukráren si vybírám cukrárnu a je to dobré rozhodnutí. Myslím, že sachr a káva jsou dnes zaslouženou odměnou.
29. leden 2023
- našlapáno 5 km za 1 hodinu 34 minut (celkem 190 km)
- do Mikulova zbývá 87 km
- do Santiaga de Compostela zbývá 3279 km
Včera bylo celý den pod mrakem. Ráno jsme se probudili s mužem v Brně, zašli si na brunch a rozhodli se pomalu vyjet k domovu. Protože jsme nespěchali, rozhodla jsem se nejet po dálnici, ale vzít to znovu přes Blansko. Během cesty začalo krásně svítit sluníčko a mi se najednou nechtělo domů. Mám velmi tolerantního muže, který je na mé změny plánů zvyklý. Byl ochotný počkat na mě v restauraci. Já si tak můžu užít trochu toho sluníčka na další části své pouti.
Rudice
Úsek vedoucí převážně Rudicemi je plný krásných míst. První zastavení je v Národní přírodní památce Rudické propadání. Jedná se o nejmohutnější propadání potoka v Moravském krasu. Já sice nemám možnost vidět vodopád v jeho plné kráse, ale potok i skály kolem jsou úchvatné a jistě stojí za návštěvu v bezpečnějším ročním období, kdy bude možné detailnější prozkoumání.
Druhou rudickou zastávkou je další větrný mlýn na trase a hned kousek dále velmi moderní Kaple sv. Barbory, u které si dávám do credencialu dnešní jediné razítko. Od kaple ještě vyrážím k bývalému lomu Rudice – Seč, který byl v loňském roce vyhlášený přírodní památkou. Z lesa kousek za lomem své kroky stáčím zpátky do obce směrem k autobusové zastávce a ukončuji tak dnešní krátkou etapu. Autobusem jsem se vracím k manželovi a autu a také k výborným dančím medailonkům, které si dávám jako pozdní oběd před cestou domů.