Na konci léta se mi povedlo ušetřit zase pár dní, kdy jsem mohla vyjet do Rakouska a pokračovat podél Dunaje dál na západ ve své pouti. Už vyjíždím z Prahy a ne z Ostravy, což se mi hodí. Sice jedu na místo své pouti přes čtyři hodiny, ale ze severu Moravy by to byla ještě delší cesta.
31. srpna
- našlapáno 14 km za 3 hodin 33 minut (celkem 384km)
- do Enns zbývá 196 km
- do Santiaga de Compostela zbývá 3085 km
Začnu u počasí. Věřila jsem předpovědi. Z Prahy vyjíždím v dlouhých kalhotách a mikině. Naštěstí mám v batohu i tílko a kraťasy. Už při vystupování z auta na nádraží v Rakousku si převlékám do kratší verze oblečení. Bundu si pro jistotu dávám do batohu, ale asi zbytečně. Krátká cesta vakem do Stockerau a začíná horké léto, nasazuji sluneční brýle a přemýšlím, jestli někde nepotkám obchod s mým oblíbeným malinovým nanukem. Celé léto jsem na něj vzpomínala, ale u nás opravdu sehnat nejde. Nanuk nepotkávám, ještě si ho ani nezasloužím.
Vycházím ze Stockerau směrem na západ a teplota vzduchu roste. Pořád myslím na malinový nanuk a snažím se přečíst názvy vesnic, kterými procházím. Podle mého jsou absolutně nevyslovitelné. Němčina mi nejde na rozum a systém tvorby místních jmen už vůbec. Hrozné jazykolamy. Alespoň ty názvy vesnic mi připadají zábavné, protože cesta je docela nuda. Jdu po rovině mezi sklady, občas nějaká polní cesta, ale taky hodně silnic lemovaných malými řemeslnými firmami, obehnanými šedými nudnými ploty.
Nepotkávám ani moc lidí, pokud už nějaké lidi míjím, tak jen ty, kteří kolem projíždějí v autech. První dva kostely na trase, které stály ve vesnicích s nevyslovitelnými názvy, jsou zavřené. Mám za sebou deset kilometrů chůze a žádné razítko ani jiné rozptýlení. Ale cesta ubíhá docela svižně a já jsem ráda, že po delší době můžu zase pokračovat a vyčistit si hlavu.
Jak jsem kradla a hrála si
Nechávám myšlenky volně plynout, ale měla bych dávat více pozor kudy vede trasa. Zase tak lehkou hlavu není dobré mít, protože za vesnicí na O jsem měla jít podél potoka lesíkem a místo toho jdu na okolo delší a škaredší cestou po silnici. Moje hloupost. Navíc cestou u silnice kradu! Prostě mi to nedalo. Na okraji vyoraného pole zůstaly úplně v rohu neposbírané brambory. Asi se sběrací traktor nedokázal tak prudce otočit. Některé brambory už začínají nahnívat, ale pár menších se vesele leskne mezi hroudami suché hlíny. Mně to nedá a porci asi pěti brambůrek si strkám do batohu. Přeci jen si nejsem jistá dnešní večeří a třeba bude v ubytování kuchyňka a já si je uvařím.
Uprostřed vesnice začínající na písmeno H stojí rozhledna. Vystoupám schody nahoru a koukám na rovinu kolem Dunaje. Hodně vzadu se zvedají kopečky, které budou ve skutečnosti pěkně vysoké, ale odsud působí jen jako zvlnění někde v dálce. Na rozhledně je nejlepší plastová hadice, která vede podél celého několikapatrového zábradlí schodiště od vrchu až dolů, kde je zavěšený kyblík. V kyblíku si cestou nahoru naberu hrst skleněných kuliček a jako malé dítě, pro které je tato skvělá hračka určená, si pouštím jednu kuličku za druhou a poslouchám, jak jedou hadicí dolů zpátky do kyblíku. Někdy k radosti stačí opravdu málo. Za poslední kuličkou sbíhám taky dolů. Pod rozhlednou udělám ještě krátký zápis z cesty a pokračuju. K autu mě čeká něco kolem pěti kilometrů.
Cestou na západ potkávám mlýn a kostel
Sotva jsem vstala z lavičky, začala se přede mnou objevovat zajímavá místa a stavby. Konečně už není cesta tak jednotvárná a nudná. Hadice na kuličky odstartovala zajímavější úsek. Nejdříve potkávám mlýn a pilu. V mapě není tahle stavba blíže specifikovaná, takže když se uprostřed další malé vesnice přede mnou objeví stavba, která má odhadem výšku šestipatrového paneláku jsem více než překvapená.
Cesta vede těsně kolem mlýnu a já si můžu stavbu z blízka prohlédnout. Uvědomuji si, že jsem nikdy nic takového neviděla. Docela by mě zajímalo, jak to vypadá uvnitř, ale samozřejmě budova není přístupná. I z venku však stojí za obdiv. Chvilku ji tedy obdivuji a brzy pokračuju dál. Po kilometru chůze přicházím ke Kostelu svaté Agáty, který stojí uprostřed hřbitova. Kostel je zavřený, já se vydávám směrem, kudy ukazuje žlutá šipka a vcházím do tunelu pod kostelem. Ten mě vyvede na druhou stranu kopce, odkud můžu kostel stojící nad vinicemi obdivovat v celé jeho kráse.
Co příroda stihla
Teprve mezi vinicemi mi dochází, jak dlouho jsem na své cestě nebyla a co všechno za tu dobu příroda stihla odpracovat. Přijde mi to docela nedávno, kdy jsem fotila vinice, které byly tvořené jen suchými keříky s několika bezlistými větvičkami a dneska na košatých zelených keřích visí hrozny s lesknoucími se šťavnatými kuličkami vinné révy. Nádherná podívaná.
Hned pod vinohradem vede trasa kolem pole. Mezi polem a cestou je pás volně rostoucích květin, který tady je pro zvýšení biodiverzity této hospodářské oblasti. (To jsem pochopila z cedule.) Protože mám fotoaparát v ruce nedá mi to a na chvilku se zastavuji a fotím jednotlivé květy. Je to stejné jako před pár měsíci s vlčími máky. Nejraději bych vyfotila každý květ z více stran, ale nevím, kdo by doma všechny ty fotky třídil.
Pokračuju polní cestou a míjím pole s řepou, dýněmi a samozřejmě další a další vinice. Poli přicházím do Gaisrucku, kde je otevřený kostel se svatojakubskou mušlí na bráně. Když je tady mušle, je tady samozřejmě i razítko, získávám tak kousek od auta památku do credencialu na dnešní den a vyjíždím směrem k ubytování. Kuchyňka v penzionu bohužel není, takže brambory musím nechat na jindy. Večeřím na pokoji chleba s pomazánkou, koupený v supermarketu a po sprše už ulehám do postele.
1. září
- našlapáno 24 km za 8 hodin a 9 minut (celkem 408 km)
- do Enns zbývá 172 km
- do Santiaga de Compostela zbývá 3061 km
Začátek dnešní cesty je klidný. Za vesnicí Gaisruck pokračuje zemědělská oblast. Opět procházím mezi poli s řepou, zelím, slunečnicemi (ty miluji, podle kvetoucích slunečnic vždycky poznám, že se blíží moje narozeniny) a vinicemi. Jednotlivé hrozny vypadají opravdu šťavnatě a zdravě. Bílé i červené hrozny visí spořádaně v nekonečných řadách a čekají na sluneční paprsky, které jim každým dnem přidávají na cukernatosti.
Dneska příliš slunečno není, o to lépe se jde. Pofukuje vánek a nebe je lehce pod mrakem. To je ideální počasí na cestu. Pomalu se otepluje. Vystoupám do mírného kopce a přicházím k báječné dřevěné houpačce, s výhledem na široké břehy Dunaje. Houpačka je tak velká, že se na ní dá dokonce poležet. Převlékám si dlouhé kalhoty za kraťasy a ještě chvilku odpočívám na houpačce, kterou už asi pro dnešek nic nepřekoná.
Vůbec se mi nechce dolů z houpačky, volám raději kamarádovi, povídám si a užívám si slunce. Je mi tady skvěle. Nakonec se donutím seskočit, posbírám si věci a pokračuji dál na západ. Cesta vede mezi poli, a i když mám teplo ráda, je sluníčko během odpoledne docela vysilující. Cesta vede od vesnice k vesnici, poli a vinicemi. Je tady krásně, slunce svítí a všude je klid.
Únava ze slunce
V Kirchbergu am Wagram stojí krásný farní kostel svatého Štěpána. Když rozsáhlým kostelem procházím vzpomínám na kostel ve Křtinách, ale ten byl určitě zdobený precizněji a promyšleněji. Tady je spousta zlatých soch, ale přijdou mi nějak méně propracované a udělané asi bych to nejpřesněji popsala slovem „nahrubo,“ tak nějak méně do detailu. Otisknu si razítko do credencialu a vracím se zpátky na cestu mezi pole a vinice. Slunce pálí. Když potkám strom usedám pod něj a opět chvíli odpočívám.
Poslední kilometry dnešní etapy se mi už vysloveně nechce šlapat. Jedna noha střídá líně druhou a já se musím v duchu hecovat, abych pokračovala. Ještě není šest hodin a já už se těším do postele. Jsem unavená jako myš. Taky mám docela hlad a v dnešním ubytování to rozhodně na kuchyňský kout, kde bych si mohla ohřát brambory nevypadá. Teplé jídlo by se mi docela hodilo, už jsem ho neměla dva dny.
Ve Fels am Wagram s radostí sedám do auta a jedu do Billy. Před večeří, kterou si nakonec dám v asijské restauraci nedaleko ubytování, se ještě odměním malinovým veganským nanukem na parkovišti u supermarketu. Zaslouženě.
2. září
- našlapáno 8 km za 8 hodin a 9 minut (celkem 416 km)
- do Enns zbývá 164 km
- do Santiaga de Compostela zbývá 3053 km
Dneska je horko už od rána. Navíc mi ujel vlak v devět hodin, tak mi nezbývá než hodinu čekat na nádraží. Alespoň tady posnídám, představovala jsem si romantickou snídani mezi poli, tak ji mám na nástupišti, ale nestěžuju si, alespoň s jídlem nemusím spěchat. Přejedu vlakem na začátek své trasy. Zpoždění je znát a na cestu vyrážím až o půl jedenácté, to není na konci léta ideální hodina na pěší túru po rovinách bez stínu, ale nemám na výběr a nechci si stěžovat. Prostě šlapu.
Nemám v plánu žádnou dlouhou trasu, protože ještě musím odpoledne vyrazit zpátky domů do Prahy. Vycházím z Fels am Wagram. Jediná změna od posledních dvou dní je v pěstovaných plodinách. Úplně zmizely dýně (už včera odpoledne) a dnes se objevila kukuřice. Kukuřice šumí ve slabém vánku, který jen tuším a slyším. Až na silnici nedofoukne.
První stín nacházím ve vesnici Feuersbrunn. Kostel je sice zavřený, ale za ním stojí ve stínu budovy lavička. Na chvilku usedám, odpočívám a píšu si první dnešní poznámky z cesty.
Budhistická stupa
Myslela jsem si, že nejsilnější a nejemotivnější zážitek těchto tří dní bude včerejší houpačka. Ta byla opravdu skvělá. Ale to co mě potkávám za vesnicí Feuersbrunn jsem absolutně nečekala. Pokračuji dál mezi vinicemi, cesta vede mírně do kopečka a najednou se blížím k velké bílé budově. Původně jsem si myslela, že to je nějaké planetárium nebo vodojem. To byly mé první dva tipy. Že uprostřed rakouských vinic bude stát obrovský budhistický chrám – stupa, jsem nemohla tušit.
Jedná se v podstatě o mé první osobní setkání s tímto náboženstvím. Kromě jednoho zážitku, kdy v roce 2003 přijel Dalajláma na návštěvu do České republiky na pozvání Václava Havla a já jsem jej zahlédla cestou na Pražský hrad. On mě a mé kamarády taky zpozoroval a zamával nám. Jinak jsem se do dnes nikdy s budhistickou stavbou ani zástupcem tohoto náboženství nesetkala.
I před těmi dvaceti lety to byl pro mě velký zážitek a i po té době na něj ráda vzpomínám. Dnešní setkání s buddhismem je pro mě stejně silné ne-li silnější. Uprostřed vinic stojí bílá třípatrová kopule. Jednotlivá patra jsou vystavěná zvenku a já můžu vyjít až nahoru a rozhlédnout se do dalekého okolí společně s dvou a půlmetrovým zlatým Buddhou, který tady sedí jako na stráži.
Uvnitř stupy
Po prohlídce zvenku vcházím dovnitř. Zuju se a odložím svůj batoh na stranu. Ve velkém otevřeném prostoru mě pokorně uvítá mnich. Vysvětlí mi, že stupa je místem pokoje a míru. Nevím, co ve mě vyvolává silné emoce, jestli to, že vím, jak nedaleko je válečná oblast, nebo únava ze sluníčka, radost z toho, že se mám na světě tak dobře. Všechny emoce se mi nahrnou do srdce, do hlavy a potom už ven z očí v podobě slz.
Téměř neposlouchám, co mi mnich tiše vypráví. Uvede mě doprostřed budovy, nechá mě samotnou stát v tomto velkém prostoru a říká mi, ať začnu mluvit a zároveň poslouchat ozvěnu, která se ke mě vrací v nečekané podobě. Potom mě uvede k velkému gongu. Beru si do ruky palici a vyjadřuji úderem svou podporu celosvětovému míru.
Mnich jde uvítat další návštěvníky a já si sedám na jednoduchou dřevěnou lavici, která v jedné řadě vede kolem celé kruhové stěny. Pláču a ani vlastně nevím proč, ale asi to není důležité. Sedím tady nějakou chvíli se svými myšlenkami na mír a na válku a taky na svůj život a na své blízké a ještě nějakou dobu nechávám silné emoce, aby ovládly mé tělo. Po čase se zvedám, poděkuji mnichovi za tento silný zážitek, beru si batoh a boty a odcházím.
Poslední úsek
Jsem vyčerpaná a venku paří slunce. Protože ještě nějakou dobu půjdu po sluncem zalité cestě než dojdu zpátky k autu, sedám si ve stínu stupy a dávám si na svačinu jogurt a jablko. Hodnotím svou první návštěvu stupy a vím, že tento zážitek mi zůstane. Před vstupem do budovy jsem si myslela, že uvnitř budu chvilku meditovat, ale nával emocí mi absolutně znemožnil se soustředit. Tak třeba někdy příště se to povede.
Vstávám a pokračuji v cestě na západ. Teď už jsem si jistá tím, že stupu nic nepřekoná, a i když houpačka byla skvělá, tak toto byl zatím asi nejsilnější zážitek z celé pouti. Za hodinu přicházím k autu a ukončuji třídenní etapu své pouti.