Podzimní finish

Na rozdíl od předchozí jarní etapy ta podzimní byla plánovaná, chtěná a cílená. Potřebovala jsem dokončit v životě více nedokončených věcí a přechod Dolního Rakouska byl jedním z nich. Částečně byla nemožnost pokračovat během léta na mé straně, ale svou měrou k tomu přispěl také systém veřejné hromadné dopravy v Rakousku.

13. října 2025

• našlapáno 11 km za 4 hodiny 9 minut (celkem 533 km)
• do Enns zbývá 47 km
• do Santiaga de Compostela zbývá 2936 km

Ve všední den školního roku (tedy ne o prázdninách) jede autobus od nádraží z Amstettnu do 4 kilometry vzdálené vesnice v 6:38 ráno nebo v 11:25. Tímto konstatováním chci trochu obhájit, proč jsem za celé léto, ani dneska dopoledne nevyrazila na trasu. Nechci to házet jen na místní dopravní podnik, prostě jsem hodně pracovala a málo se věnovala osobnímu životu. Podstatné je, že před polednem jsem konečně tady na své pouti. Během psaní dnešního prvního zápisu přešlo počasí z mrholení do „občas vykoukne sluníčko mezi mraky.“ Já vyrážím vzhůru za dobrodružství.

Promyšleně pomalý začátek

K dnešnímu prvnímu kostelu a razítku jsem šla opravdu dlouho, i když to zase nebylo mnoho kilometrů. Cesta nebyla nijak náročná, vlnila se typickou rakouskou krajinou posetou drobnými kopečky. Dlouhá prodleva vznikla tím, že si chci svou pouť tentokrát opravdu užít. Tak dlouho jsem na pouti nebyla, že mám pocit, jako bych se teď bála, že když se nezastavím u tohoto květu, nepokochám se tímto výhledem, nenasaju vlhkou vůni cesty, tak nemůžu pokračovat dál. Jakoby cesta měla za chvilku skončit a já si ji nedokážu pořádně užít. Pocit, že když půjdu příliš rychle, budu brzy zase někde ve městě a ne tady v otevřené krajině. Vím, že mám před sebou ještě tři dny putování, ale nechci udělat další krok, abych nebyla blíž konci. Dneska chci zůstat na cestě co nejdéle. Nakonec ale k prvnímu dnešnímu kostelu přicházím.

Sedám si do lavice kostela v Neustadtl an der Donau. Obec s poutníky na svatojakubské cestě počítá a je to vidět. Hned vedle značky obce mě uvítala cedule s nápisem, že cesta je cíl, potom jsem pokračovala ulicí Jakobstrasse až ke kostelu svatého Jakuba Staršího. Hned pod kostelem stojí Jakubova dřevěná socha a o pár schodů výš je odpočívadlo s výhledem, lavičkou a toaletami s pitnou vodou. Jediný malý zádrhel je v tom, že lavičku se stolem právě nakládají dva silní mladí muži na traktor a odváží je k zazimování. Tak sedím v kostele a užívám si to doslava boží ticho.

Z Neustadtlu jdu dál mezi poli, zemědělci, loukami a pastvinami. Míjím farmy a pokračuji dál k poslednímu dnešnímu kopečku za kterým vidím dlouhou, až přímo nekonečnou rovinu podél Dunaje. Otevřený pohled na krajinu je monumentální. Potom už jen seběhnu dolů na autobus. Nechce se mi zpátky do města, ale za chvíli bude tma a pokračovat nemá kvůli dalším neexistujícím spojům dneska cenu.

Srovnávání na cestě

Největší rozdíl mezi krajinou moravskou a rakouskou vidím v přístupu lidí, kteří v ní žijí ke své zemi a svému domovu. Teď nemyslím k vlasti, ale doslova k zemi. K půdě, která nám dává obživu, ke krajině, ve které žijeme, pohybujeme se, pracujeme, vychováváme děti. My Češi a Moraváci jsme byli od naší půdy znárodněním odcizeni. V minulých generacích se stalo, že ta půda najednou už nebyla moje nebo tvoje, ale tak nějak všeobecně naše.

Tady v Rakousku procházím obcemi, kde je každý kus pole něčí. Kde lidé ví, co je jejich země z čeho dostávají jídlo a o co musí pečovat. Včera jsem nevydržela nutkání být k půdě blíž a vzala jsem hroudu té mokré trochu jílovité hlíny do rukou. Na každém kroku pociťuji, že tady si lidé uvědomují, co jim dává život a na co my jsme tak trochu zapomněli. Pečují o svou půdu, protože ví, jak je cenná.

Jiný přístup k zemědělství

Každý den potkávám spoustu malých zemědělců, kteří denně dělají tu těžkou práci na polích, pastvinách, v chlévech, stájích a sýpkách. Každou chvíli míjím traktor přerývající ornici a chystající pole na další rok. A to doslova každou chvíli, ne jen během dne, ale od brzkého rána až po pozdní večerní hodiny. Cesty vedou mezi pastvinami a chlévy se stády krav a koní. Všechna ta zvířata vypadají zdravě a spokojeně.

Vím, že i v Rakousku žije spousta městských lidí, jako jsem já. Ajťáků a kosmetiček, akademiků a učitelek. Ale tady má podle mě každý v rodině alespoň bratrance sedláka nebo sestru, která chová domácí slepice. Nebo souseda. Jednoho od kterého kupuje brambory, druhého na vajíčka a třetího na mléko. Vejce i mléko tady ve vesnicích seženete i v automatech. Je vidět na každém kroku, jak si tady všechny generace váží daru, který jim jejich země poskytuje a jak o ni pečují.

Nejsem idealista, vím že i tady se budou někteří mladí bouřit proti práci na poli, že si raději jídlo koupí v supermarketu. To je taky samozřejmě běžné. Ale právě díky tomu, že lidé ví, co je kvalita, kolik stojí práce a úsilí, kterou denně buď sami dělají nebo kolem sebe vidí, vybírají si ji a nevadí jim si za ni připlatit. To je podle mě to, co nám u nás doma v Česku chybí. Ten přímý kontakt s půdou a krajinou. Pomalu si jej znovu budujeme, ale jde to ztuha. Už jsme odvykli a je pro nás samozřejmější, že maso i vejce jsou v regále v obchodě a nezajímá nás tolik, kdo choval zvířata, která jíme.

14. října 2025

• našlapáno 18 km za 6 hodiny 18 minut (celkem 551 km)
• do Enns zbývá 29 km
• do Santiaga de Compostela zbývá 2918 km

Dneska začínám etapu návštěvou kostela a získáním razítka po pár metrech od začátku trasy. Hned na prvním kopečku vcházím do krásného kostela v Ardagger Stift. Neodpočívám tady, protože jsem ještě po ránu plná síly, a rovnou pokračuju do neznáma. Výhled z posledního včerejšího kopce mi napověděl, že dneska mě čeká docela rovná otevřená krajina. Snažím se si ten pohled vybavit, protože dneska netuším, co je přede mnou, za mnou, ani vedle mě. Od rána je všude mlha a je vidět jen na pár metrů. Takové velké bílé ticho občas přerušené zvukem neviditelného auta nebo traktoru.

Jsem ráda, že mám mapu v mobilu, protože bez ní bych vůbec netušila, kde jsem ani kam jít. Naštěstí GPS signál funguje dobře a já po nějaké blíže neurčené době, protože bez výhledu nemám ani odhad v čase a vzdálenosti, přicházím k dalšímu kostelu svatého Jakuba Staršího v Zeillernu. Kostel vypadá jinak než ostatní. Cestou tipuju neogotiku, ale až doma u počítače zjišťuji, že je to původní pozdně gotický kostel z konce 14. století. Opět sedím chvilku v tichu a užívám si klid cesty. Zvedám se. Zkusím zjistit, jestli si v restauraci naproti kostela můžu dát polívku na zahřátí.

Nemůžu. Restaurace je zavřená. Naštěstí jsem v Rakousku, takže o kousek dál najdu otevřené a vytopené, plně vybavené veřejné toalety. Trošku jsem se zahřála. Když jsem vyšla ven, začala se rozestupovat mlha. Po pár dalších kilometrech chůze nacházím suchou lavičku s výhledem do krajiny. Protože mlha už je pryč, dávám si oběd z vlastních zásob jídla v batohu. Alespoň bude lehčí.

Nečekaně milá změna

Začalo svítit slunce. Vlastně to bylo docela z ničeho nic. Ráno jsem šla hustou mlhou a najednou svítí sluníčko. Když projdu lesem a vyjdu opět mezi pole dokonce se na chvilku odvážím svléknout z bundy a jít dál jen v tričku. Krásné putování. Mám ráda ty podzimní teplé dny plné barev a výhledů. Dneska už se nepotřebuju tolik zastavovat, naopak. Nohy mě samy nesou dál a dál. Chvilku mezi poli, chvilku lesem. Jdu s hlavou, která je s každým krokem lehčí a lehčí.

Po několika kilometrech si dávám další krátkou přestávku na kládách u cesty. Nechávám se zahřívat podzimním sluncem a sleduju monotónní pohyb traktoru tam a zase zpátky. Za ním se mění zelené pole v hnědé. Prostě pohoda.

V Hickersbergu zjišťuji malý nesoulad českých online map se značením v terénu na trase. Vydávám se po té správné rakouské značce a hlásím chybu v mapě českému zřizovateli. (Večer jsem překvapená, že mi odepisují. Když po několika dnech online mapy kontroluju, tak je trasa zakreslena správně.) Projdu ještě jedním lesem a za ním už mě čeká Wallsee, můj dnešní cíl. Než přijede autobus, který mě odveze zpátky do města, stihnu ještě navštívit veřejné toalety a kostel, kde si otisknu do credencialu dnešní poslední razítko. Cestou zpátky na zastávku ještě obdivuju zpoza plotu místní zámek.

15. října 2025

• našlapáno 19 km za 6 hodiny 15 minut (celkem 570 km)
• do Enns zbývá 10 km
• do Santiaga de Compostela zbývá 2899 km

Dneska se mi nechce. Třetí den mívám krizový. Nechce se mi. Začátek celého dne je opravdu v překonávání sebe sama. První záchvěv nadšení z cesty přichází až v lese u řeky. Říkám si, že už to docela jde, že už jsem něco ušla, že budu mít tak čtvrtinu cesty za sebou. Na místo očekávaných šesti kilometrů mám našlapané jen tři. Zase mám pocit zklamání. Nejen se mi nechce, ale ani to nejde. Škrábu se do kopce mezi poli s hlavou svěšenou. Více si prohlížím kameny pod nohami než krajinu kolem sebe. Kde jsou ty podunajské roviny?

V poledne na odpočívadle obědvám pečivo zakoupené ráno na nádraží a čaj uvařený na ubytování. Já, která dokážu jíst od rána do večera, ani nemám moc hlad. Ale jídlo teď používám jako záminku, proč nemusím právě teď chodit. Vůbec se mi nechce. Nemůžu ale vyjíst celý batoh, tak zase vstávám a pokračuju.

Kdyby to šlo bez chození.

Je tady hezky. To zase jo. Ranní mlha není tak silná jako včera, dokonce přestává mrholit. Leda by šlo jít dál a nemuset při tom střídat nohy. Levá, pravá, levá, pravá a pořád dokola. Ale dost bylo stěžování si, proto tady nejsem. Na druhou stranu je právě soustředění na přítomnost to, co hledám ne?

Ani soustředění se mi moc nejde. Začínám promýšlet, jak dneska zkrátit cestu, abych zítra stihla dojít do cíle v Horním Rakousku. Plánuju, v hlavě, už nejsem tady, ale mezi řádky jízdních řádů autobusů a pomalu se vracím do Prahy, kde mám navíc zítra odpoledne pracovní schůzku. Přicházím ke kostelu ve Strengbergu. Vcházím dovnitř a sedám do lavice. Snažím se na papír přenést své myšlenky, ale ani tím svůj pocit dnešní marnosti nezaženu. Raději zase vstávám a pokračuji v cestě.

Slunce začíná hřát. Celá okolní krajina vypadá ve slunečním světle krásně a klidně. Nalevo pole kvete svazenkou a slunečnicemi, které společně vytvářejí okouzlující kontrast. Na pravé straně šumí suché listy kukuřice. Pokračuju dál. Dnešek je pro mě opravdu o silné vůli a překonávání sebe sama. Po 20 kilometrech přicházím do Erly úplně zničená.

16. října 2025

• našlapáno 11 km za 3 hodiny 39 minut (celkem 581 km)
• došla jsem do Enns
• do Santiaga de Compostela zbývá 2888 km

Ráno v Erle si dávám před kostelem razítko do credencialu, protože včera jsem už na to neměla náladu ani sílu. Pořád jsem z cesty unavená, ale je to lepší než včera. Sice je opět mlha, ale nad mlhou nejsou mraky a skrz ni prosvítá romanticky vypadajícím oparem zamlžené slunce. Vycházím po ránu, protože odpoledne mám pracovní schůzku v Praze.

Po 1,5 kilometru přicházím do St. Panteleonu. Vedle razítka jsou v kostele napytlíčkované dřevěné růžence k prodeji. Vhazuji euromince do kasičky a beru si jeden z nich jako památku na celé putování Dolním Rakouskem. Pokračuji dál na západ, po opuštění obce přicházím na pole. Na okaji cesty je lavička. Chvilku si sedám, protože za polem a řekou, kterou teď nevidím, ale z mapy vím, že tam je, vidím věže města Enns. Enns leží za stejnojmennou řekou, která je zde hranicí mezi Dolním a Horním Rakouskem. Můj velká cíl je na dohled. Navíc dostávám zprávu z Prahy, že se dnešní schůzka ruší. Nemusím spěchat. Najednou mám spoustu času vychutnat si konec etapy.

Největším darem je čas.

Chybí mi posledních pět kilometrů. Nohám se nechce, ale já samozřejmě vím, že to zvládnou. Psychické nastavení doslova viditelného konce hodně pomáhá. Nohy mě bolí, ale hlava, ta je přesně tam, kde má být. V ruce mám růženec. Nemodlím se, ale nějak mě ten provázek dřevěných kuliček uklidňuje. Protože nespěchám, můžu dát pohov i myšlenkám. Přemýšlím o Bohu, o světě, o svém životě, o tom, jestli je všechno plán nebo prostě vše přichází z úplného chaosu a prostě se to děje. Mám radost, že mám na tyto myšlenky během své poutě čas. Třeba se mi teď mé další cesty budou hledat jednodušeji.

Sedím na zemi na mostě nad řekou Enns mezi Ennsdorfem a Enns. Přešla jsem celé Dolní Rakousko z Mikulova až sem. A rozhodně své cesty nelituji, naopak. Stálo to za to. Bylo to krásné, náročné i veselé. Našla jsem zase kus sebe. Díky, že můžu!

Uvítání v Enns

Z mostu se vydávám ještě do františkánského kláštera v Enns. Zde vchozím do prázdného kostela, který je vyplněný jen zvukem varhan. Sedám do lavice a poslouchám krásnou hudbu. Ten okamžik je kouzelný. Po doznění skladby slyším, jak se varhaník domluvám pravděpodobně se svým učitelem. Ani netuší, jak krásné uvítání mi na mé pouti přichystali. Ještě chvíli posedím, potom najdu razítko, otisknu jej do svého credencialu a projdu si celý klášterní ochoz. Je tady všude klid. Místo, kde se nespěchá. Poté už vycházím ven a než mi pojede autobus zpátky dávám si rychlé těstoviny k obědu.

O tři týdny později mě překvapí telefonát. Nejdříve v němčině, když anglicky odpovím, že nerozumím zkusí to v angličtině, ale moc nám to domlouvání nejde. Nakonec vyrozumím, že pan Alexander našel v klášteře v Enns můj deníček, do kterého si zapisuju všechny tyto poznámky z cest. Naštěstí mám na první stránce poctivě vyplněný telefon a adresu. Ta je sice stará, ale domluvit se, že mu mailem pošlu současné bydliště je už maličkost.

O další dva týdny později mi přichází poštou můj cestovní deník. Protože jsem se vrhla do všech pracovních povinností ani jsem nepostřehla, že jsem jej ztratila. Jsem moc vděčná, že existují slušní lidé. Že si pan Alexander dal tu práci. Zavolal, napsal e-mail, zabalil balík a odnesl jej na poštu. Velké díky pane Alexandře. Bez Vás bych ty poslední dny jen velmi těžko znovu zapisovala.

¡Buen Camino!

Zpět na Svatojakubská cesta