První rakouské kilometry vinicemi

Česko-rakouskou hranici jsem přešla na začátku jara 2023. Dlouho to netrvalo a o týden později jsem už pokračovala dále do nitra Rakouska. První část cesty Rakouskem vede největší Rakouskou vinařskou oblastí Weinviertel, po které je také tento 153 kilometrů dlouhý úsek trasy, vedoucí vinicemi až do Kremže, pojmenovaný.

7. dubna 2023

• našlapáno 13 km za 5 hodin 12 minut (celkem 293 km)
• do Enns zbývá 287 km
• do Santiaga de Compostela zbývá 3176 km

Dneska je větší zima, než byla před týdnem, ale ani chladné velikonoční počasí mě od cesty samozřejmě neodradí. Po cestách v prosinci a lednu je teplota vlastně pořád ještě dobrá. Svou rakouskou cestu začínám v kostele v Klein-Schweinbarthu. Ještě jednou a ve větším klidu si jej prohlédnu a pokračuji z vesnice vinicemi směrem na jih.

Hned za vesnicí si přes legíny natahuji kalhoty, není tak teplo, jak jsem čekala. Naštěstí neprší a šlape se mi dobře. Hned v druhé vesnici Stützenhofen (jméno vesnice jsem si musela zpětně opsat z mapy, protože názvy zde jsou pro mě opravdové jazykolamy) je otevřený kostel a v něm razítko pro poutníky u vchodu. Otisknu si razítko do credencialu a vyjdu na kopec za vesnici. Tady si dám na lavičce malou přestávku a obědovou svačinu.

Rakouské Velikonoce

Počasí pořád není nic moc, takže jdu brzy dál. Před sebou vidím zříceninu hradu Falkenstein. Naštěstí cesta vede jen do stejnojmenné vesnice a do tohoto kopce nemusím šplhat. Procházím rakouskými vinicemi a snažím se vysledovat, jakým způsobem vinaři prořezávají na jaře jednotlivé rostliny. Každý vinař to podle mě dělá jinak. Za chvíli už jsem v obci a mé kroky neomylně míří ke kostelu. Kostel svatého Jakuba je také otevřený. Dávám si opět razítko a přemýšlím, jestli jsou všechny kostely v Rakousku otevřené celoročně, nebo je to pouze tím, že jsou Velikonoce.

Ráno jsem dojela do Poysdorfu a potkala jsem tam děti s řechtačkami. Měli je mnohem větší než u nás, byly to vlastně takové řechtací trakaře. Teď tady ve Falkensteinnu je taky slyším, ale nevidím, asi jsou v nějaké vedlejší ulici.

Občerstvení mezi vinicemi

Míjím i dvě hospody, ale jsou zavřené. Kromě toho, že slyším řechtačky nikoho nepotkávám. Úplně prázdná vesnice. Nikde nikdo a začíná docela vydatně pršet. Pokračuji směrem ke sklípkům a v poslední uličce na cestě z obce stojí samoobslužný vozík. Udělá mi velkou radost. Kupuji si láhev Veltlínského zeleného (Grüner Veltliner), a protože nemám drobné beru si ještě med. Do kasičky zasunu desetieurovku, napiju se vína přímo z lahve a šklebím se nad zesilujícím deštěm. Víno je moc dobré.

Popojdu ještě kousek mezi sklípky. Stojí tady zavřená hospoda se zastřešenou zahrádkou. Sedám si na zem zahrádky. Myslím si, že tady zvládnu ten liják přečkat, zvláště s lahví vína. Vytahuju si zápisník, zapisuju si poznámky, píšu pozdravné zprávy domů a kamarádům, popíjím víno a je mi dobře. Vlastně jsem nakonec docela ráda, že začalo pršet a já si můžu vychutnávat to nicnedělání, posezení, nespěchání a relax. To je ta nejlepší a absolutní svoboda na cestě.

Vím, že nemusím spěchat. Ubytování mám zaplacené pět kilometrů směrem po cestě a za jak dlouho do něj dojdu je jen a jen na mě. Nic mě nehoní. Po necelé hodince stejně přestává pršet. Rozloučím se s dřevěným čuníkem, který mi na terase dělal celou dobu společnost a jdu dál.

Rakušáci jsou dál

Po několika stech metrech mě čeká další překvapení. Uprostřed malého náměstíčka mezi sklípky stojí veřejné záchodky. Moc nadějí jsem nápisu WC nedávala, ale jsem mile překvapená. Je otevřeno, dokonce se tady nic neplatí. A ty záchody? Jsou čisté, uklizené, s toaletním papírem, mýdlem a ubrousky na ruce. Rozdíl mezi naší vlastí a Rakouskem je na těchto detailech asi nejvíc vidět.

Následuje už poměrně jednoduchá, ale po víně moc příjemná cesta lesem, polem, vinicemi a překvapivě i golfovým hřištěm. Už se těším, až sama letos začnu golfovou sezónu. Zatím tomu počasí moc nepřálo. Odvracím oči od greenu a mizím mezi sklípky, které mě přivedou až do Poysdorfu. Dávám si večeři, sprchu a jdu spát.

---

8. dubna 2023

• našlapáno 15 km za 3 hodiny 18 minut (celkem 308 km)
• do Enns zbývá 272 km
• do Santiaga de Compostela zbývá 3161 km

Ráno v Poysdorfu na mě čeká překvapení hned za oknem pokoje. Střechy okolních domů i trávníky jsou bílé. V noci sněžilo a sníh zůstává na zemi celé dopoledne. Po brzké snídani rovnou vyrážím do té nečekaně bílé krajiny. Nemusím se balit, protože se na noc vrátím do stejného penzionu. Beru si věci pouze na dnešní túru. Většinu oblékám na sebe.

Mám na sobě více vrstev oblečení, ale i tak jdu rychle, abych se zahřála. První kostel s razítkem mě čeká hned po třech kilometrech ve vesnici Kleinhadersdorf (také tohle jméno musím zkopírovat z mapy až doma). Uprostřed obce zatáčím směrem ke sklípkům, proběhnu vinařskou uličkou, chvilku jdu vinicemi a už jsem v lese. Tady se ke sněhu, který prší ze stromů, přidává ještě bláto na zemi. Rychlou chůzí se zahřívám, ale musím zase opatrně, protože to klouže.

Nemám ráda zbraně

Když se blížím k městu slyším rány. Nejdříve si myslím, že na okraji lesa stojí větrná elektrárna. Už jedna mě svým hučením v mlze překvapila. Vlastně ani nevím, proč píšu, že trasa vede vinicemi namísto větrnými elektrárnami. Ty jsou pro rakouskou krajinu velmi typické. Rozhlížím se, ale po elektrárně není v lese ani památky a rány stále zesilují. Jdu dál. Napadá mě, že to zní jako střelba. Ještě jednou se zaposlouchám.

Rány nejsou tak pravidelné, jak se mi původně zdálo, tak elektrárnu z možností vylučuji. Jdu dál a doufám, že cesta nevede uprostřed nějaké honitby a já nepřehlédla nějakou ceduli se zákazem vstupu. Pořád se výstřelům přibližuji a mám strach. Ale lov na jaře, to se snad ani nedělá?

Nakonec koukám do mapy a zjišťuji, že trasa vede kolem sportovní střelnice. Rány jsou už teď opravdu silné a já jsem ráda, že žijeme v míru. Být ve válečné oblasti musí být hrozné. Mně k vystrašení stačila obyčejná střelnice. Nemám ráda zbraně.

Oáza klidu a míru

Ani jsem během obav ze střelby nepostřehla, že ze země zmizel všechen sníh. Minulo poledne. Ještě jeden kopeček a jsem v Mistelbachu. Moderní kostel s razítkem stojí hned na okraji okresního města. Je tady přímo celá místnost pro poutníky, kde si můžou sednout a pomodlit se. Sedám si i já. Dávám odpočinout jak znaveným nohám, tak rozhozeným smyslům a psychice. Užívám si klid a mír v tichém kostele.

Před kostelem na lavičce posvačím chleba se sýrem a jablkem a projdu městem až k nádraží. Tady má dnešní pouť končí. Jedu autobusem zpátky do Poysorfu, kde si vyzvednu auto.

---

30. dubna 2023

• našlapáno 11 km za 3 hodiny (celkem 319 km)
• do Enns zbývá 261 km
• do Santiaga de Compostela zbývá 3150 km

Jsem zpátky na trase. Odskočila jsem si na jeden den z naší krátké dovolené mezi jihomoravskými vinicemi k sousedům. Vycházím z Mistelbachu. Auto jsem nechala na parkovišti ve vesnici Ladendorf. Celou cestu přemýšlím nad tím, jak se nejefektivněji dostat zpátky k autu a zároveň ujít co nejdelší kus z trasy. Ve všední dny mezi vesnicemi jezdí poměrně často autobusy. Fungují však jako školní autobusy a o víkendu nejezdí vůbec.

Sedím v lese, svítí slunce a já se snažím chvilku nemyslet na mapu a spoje. Namísto toho si chci užít jaro kolem mě. Voní kvetoucí bez a všechno rozkvétá. Stromy nad hlavou se začínají zelenat. To je velká změna oproti předchozím etapám.

Zbytečné obavy

Vůbec nevím, proč jsem se s plánování cesty k autu tolik trápila. Všechno to vyšlo nějak samo a perfektně. Trasa svatojakubské cesty vede na hřebenu nad vesnicí Garmanns a celou ji obchází. Nahoře je odbočka ke kostelu, kde se nachází poutní razítko. Já však pokračuju ještě kousek dál po trase, obejdu celou vesnici a můžu si tak zapsat do deníčku, že jsem z trasy ukrojila 10 kilometrů.

Sejdu do vesnice, dám si do credencialu druhé dnešní razítko. To první jsem si orazila v Hüttendorfu v kostele svaté Barbory. V Rakousku jsou razítka takovou samozřejmostí, že už je málem nevnímám. Není to boj a hledání jako na Moravě.

Z Garmanns, už mimo trasu, pokračuju dalších pět kilometrů do Ladendorfu k autu. Cestou se ještě stavím do malé otevřené kavárničky na chleba s hummusem a už se těším za Michalem do Valtic.

---

12. května 2023

• našlapáno 5 km za 1 hodinu 15 minut (celkem 324 km)
• do Enns zbývá 256 km
• do Santiaga de Compostela zbývá 3145 km

Dnešní etapa je jen malým odskočení cestou na celovíkendové školení. Nemůžu to ani moc přehánět s délkou trasy, protože večer už musím reprezentovat firmu na konferenci. Ale když už jedu na jižní Moravu, tak by mi bylo líto neodskočit si alespoň na pár kilometrů do Rakouska.

Auto nechávám v Garmanns a vstříc dešti a větru vyrážím na cestu. Nejdříve musím vyšlapat kopec zpátky k místu, kde jsem před dvěma týdny skončila svou pouť. Po dvou kilometrech chůze v dešti konečně přicházím na odbočku a můžu pokračovat v trase. Ani déšť mě nezastaví ve fotografování květin. Zvláště s těmi kapkami na okvětních listech vypadají na snímcích moc pěkně. Kvetou tady hlavně kosatce a kopretiny.

Cesta je blátivá. Nepotkávám ani živáčka, jen zajíce a srny. Přejdu přes most nad železnicí a z pole vcházím do lesa. Tady pro změnu kvete spousta konvalinek. Opět už po několikáté lituji, že nemám s sebou větší objektiv. Nechce se mi nosit, ale na drobné květy by byl o poznání lepší. Alespoň se focením nezdržuju ještě víc. Přeci jen musím stihnout být včas na konferenci.

Začíná se mi docela stýskat po lidech, už jsem s nikým nemluvila ani se neviděla od včerejšího večera. Potkala jsem jedině řidiče v autech na cestě sem. Po pěti kilometrech trasy jsem odbočuji mimo značku směrem do civilizace k vesnici Niederleis.

Nemám na vybranou, více toho dnes nestihnu. Musím chytit autobus zpátky do Garmanns a na zastávku to jsou ještě tři kilometry. V autobuse jsou lidi a já jsem ráda, že je vidím, i když s nimi moc nepokecám. Večer na školení už nebudu mít o společnost nouzi. Jsem ráda, že jsem si těch pět kilometrů ušla.

Zpět na Svatojakubská cesta