28. února 2024
- našlapáno 11 km za 3 hodin 34 minut (celkem 450 km)
- do Enns zbývá 130 km
- do Santiaga de Compostela zbývá 3019 km
Brzy to bude rok, co jsem přešla Moravu. Poznávám to podle rozkvetlých jaterníků. Ty jsem fotila loni na konci března za Dolními Věstonicemi, dneska je se stejnou radostí fotím znovu v rakouských lesích. Vrátila jsem se na svou trasu, po delší zimní přestávce, do Oberbergenu. Jaterníky jsem začala fotit už cestou od autobusu směrem k rozcestí, kde jsem v listopadu ukončila svou pouť. Lesy kolem mě jsou tiché a klidné, teda v prvním okamžiku, než dřevorubci spustí motorové pily.
Těch podobností na trase asi bude mezi cestou Moravou a Rakouskem víc, kromě jaterníků jsou zimní lesy stejně plné pracujících dřevorubců. Vzpomínky ve mě vyvolávají lehce nostalgickou náladu, ale příroda kolem mě mi dodává energii a já vykračuju zvesela.
Dneska jdu celý den lesem. Žádné vesnice, žádné silnice. Když jsem trasu viděla v mapě, tak jsem, po zkušenosti z dřívějších cest rakouskými lesy, měla docela oprávněnou obavu z neprostupných pralesů, ale mé obavy byly úplně mimo. Jdu klasickým (skoro bych řekla českým) hospodářským lesem. Většina stromů je stejně vzrostlá, větve mají vysoko a já procházím po širokých lesních cestách mezi holými kmeny, žádný prales se dnes nekoná.
Cesty jsou upravené pro lesníky a jejich stroje, ale ty nechávám brzy za sebou a užívám si samoty. Během třech hodin chůze nepotkávám vůbec nikoho, ale nemám ani pocit, že by mě něco ohrožovalo. Les mi přijde blízký a známý, jako u nás za městem. Tady mezi rakouskými vesničkami je v lese určitě ještě bezpečněji.
Po jedenácti kilometrech chůze lesem přicházím do Maria Langegg, kde stojí krásný klášter. Jeho návštěvu si ale nechávám až na zítřejší ráno.
Kup si mou knížku!
Knížka Putuj se mnou přes Moravu!
Zde si můžeš koupit mou knížku Putuj se mnou přes Moravu
Cena knihy je 290,- Kč
Přeji krásné čtení!
29. února 2024
- našlapáno 7 km za 2 hodin 38 minut (celkem 457 km)
- do Enns zbývá 123 km
- do Santiaga de Compostela zbývá 3012 km
Dneska bylo docela náročné dostat se zpátky na trasu do Maria Langegg. Z Melku, kde jsem se ubytovala, sem žádný autobus nejede, tak jsem šlapala z nejbližší vesnice pět a půl kilometrů do kopce, abych se dostala zpátky na trasu. Pro zkrácení jsem si vybrala cestu po silnici a čekala jsem, že to bude docela nuda. Ale na stráních už to začíná kvést a kromě jaterníků byly lesy kolem cesty plné spousty dalších drobných květů. Fotila jsem je s takovou vervou, že jsem nevybalancovala návrat zpátky na silnici vysypanou na okraji štěrkem a mám sedřená obě kolena a dlaň. Jako malý kluk. Co by člověk pro fotku sněženky neudělal.
Klášter Maria Langegg
Odměnou za náročnou cestu mi je klášter na kopci. Procházím otevřený kostel i malý samoobslužný obchod s upomínkovými předměty (to by u nás neprošlo) a začínám být docela zklamaná, že nikde nevidím poutní razítko.
Obcházím celou stavbu dokola, ale všechny kouty i místnosti jsou zavřené a tiché. Vydávám se od kláštera směrem k turistickému rozcestníku, odkud pokračuje má trasa. Na domě u cesty mě zaujme zrcadlo. Vedle zrcadla, které je umístěné uprostřed kříže visí na hřebíků trnová koruna. Je zjevné, že čeká na nasazení na hlavu. Při pohledu do zrcadla s nasazenou trnovou korunou na hlavě mi nezbývá nic jiného než roztáhnout ruce. chvilku koukám na zajímavé pojetí Kristova obrazu s mou tváří.
Vracím trnovou korunu na hřebík a všímám si nápisu na vedlejších dveřích. Je zde v několika jazycích uvedeno, že poutní razítko se nachází zde. Klepu na dveře a zkouším je otevřít, chodbou proti mě přichází mladá slečna, která mi, po mém dotazu na razítko, podává požadovaný předmět. Otisknu si razítko do credencialu, poděkuji a pokračuji teď už po trase své pouti.
Tiché lesy vedou k hradu
První část dnešní etapy se dost podobá včerejší cestě. Můj muž by to shrnul do slov: „furt im wald.“ Jdu stále podobným hospodářským lesem, ve kterém se, jak kličkuji mezi jednotlivými kopci, střídá cvrlikání ptáků se vzdálenými zvuky motorových pil lesních dělníků.
Po hodině chůze přichází změna. Cestou se v lese postupně vynořuje občas nějaká ta skála, až dojdu k mapou avizované zřícenině hradu. Představovala jsem si opravdovou zříceninu, nějakých pár kamenů, kdysi vyskládaných do dnes už sotva patrných zdí. Opět mě čeká velké překvapení. Přede mnou se nad Dunajem tyčí docela rozsáhlý hradní komplex, který je dobře udržovaný. Kasa je v únoru zavřená, ale brána otevřená. Procházím na první a druhé nádvoří. Hrad je mnohem větší, než jsem čekala. Pořizuji si pár fotek na památku a na lavičkách před hradem si dávám svačinu.
Od hradu už sestupuji dolů z kopců. Cesta dolů lesem je prostě cesta dolů lesem. Občas ji zpestřují skály a výhled na pro mě stále nepochopitelně mohutný Dunaj. Nad lesem se stále drží opar, ale ten se postupně začíná zvedat a kolem poledne se objevuje slunce, které citelně hřeje. Těsně na konci cesty před vesnicí Aggsbach-Dorf se les rozestoupí a já mám výhled na sad a kopce za ním. Vidím dole pracovat zemědělce a říkám si, že úplně chápu, proč se tady před stovkami let lidé usadili a proč tady dodnes žijí. Je tady prostě krásně, ten výhled se nikdy neomrzí.
Když skláním hlavu k cestě vidím další krásu, prvního letošního motýla a hned o kousek dál bledule, krokusy a ladoňky. Víc jsem si na konci své cesty nemohla přát.