Únor je stejně vhodný na cestu, jako kterýkoliv jiný měsíc v roce. A když svítí slunce, hned cesta ubíhá veseleji. Únorovou etapu své pouti jsem se rozhodla vzít na otočku z Ostravy. Už jsem daleko od domova a po této cestě si myslím, že bez přespání nemá cenu na trasu jezdit. Byla jsem pryč dvanáct hodin a z toho chůze zabrala pouze necelých pět hodin. Zbývající čas jsem strávila ve vlacích a autobusech nebo čekáním na ně.
10. únor 2023
- našlapáno 13 km za 4 hodin 35 minut (celkem 203 km)
- do Mikulova zbývá 74 km
- do Santiaga de Compostela zbývá 3266 km
Cestu začínám v Rudicích, nejdříve jdu 15 minut do lesa, kde se napojuji na původní značku. Krásně svítí slunce a já, i když je na teploměru pod nulou, se těším na cestu. Pořád je dost sněhu, což mě stále překvapuje. Na horách jsem na sníh zvyklá, ale tady, téměř v nížině, jsem jej opět nečekala.
Únor v lese
Hned za Rudicemi přichází první lehká překážka. Cesta je přepásaná páskou s nápisem zákaz vstupu. Důvod je jasný hned, slyším pily a stroje. Naštěstí vede ještě druhá cesta vpravo. Vydávám se po ní. Jakmile minu po levé straně dělníky, jdu ještě kousek a potom už odbočuji z cesty do lesa, abych se vrátila zpátky na původní trasu. V lese je ještě víc sněhu a začínajími chybět návleky, které mám samozřejmě doma. Ještě najít cestu mezi oplocenkami a jsem zpátky na původní trase.
Lesníci vyplašili v lese nejen mě, ale samozřejmě i zvířata a ptáky. Nad hlavou mi krouží káně. Jen lituji, že jsem si nevzala druhý objektiv. Neklidným lesem, kdy mi brzy další káně prolétne nad hlavou, dojdu k pastvině s koňmi a potom až dál do Křtin. Celá cesta je krásná, kromě návleků mi chybí ještě sluneční brýle, protože slunce odrážející se od sněhu mě celou cestu mimo les oslňuje.
Kostel jména Panny Marie ve Křtinách
První dnešní razítko si dávám do credencialu na parkovišti u kostela. Na lavičce posvačím a jdu obhlédnout monumentální stavbu. Kostel Jména Panny Marie má krásný venkovní ochoz, projdu se kolem zvonice a zkouším dveře do kostela. Je otevřeno.
Zavřu za sebou dveře, projdu závěsem a najednou stojím ve veliké hlavní lodi obrovského kostela. Jsem tady sama, nikde nikdo. Ani žádný zákaz, že bych nemohla fotit, tak mi to nedá a pořizuji pár fotek oltáře i stropu.
Vzpomínám na katedrálu Sagrada Familia v Barceloně. Ta je sice větší a modernější, ale pocit velikosti a výborné práce architekta se slunečním světlem ve mě vyvolává opakovaně tuto vzpomínku. Ještě chvilku si užívám osamělých okamžiků v kostele a potom už pokračuju dál. Z druhé strany vidím, že stavba je mnohem větší, než se zdála při příchodu od Rudic.
Zpátky v lese
Kousek za Křtinami vcházím zpátky do lesa. Už v mapě je značený vykřičník, který varuje před zhoršením stavu cesty z důvodu kácení dřeva. Dnes se prostě kácí. V lese slyším pily, ale jen hodně z dálky. Cestou musím přelézt pouze několik hromad větví, ale jinak to docela jde.
Další dravec. Dneska je dravců v lese stejně jako lesních dělníků. Nebo jsou alespoň více vidět. Podle rozeklaného ocasu tipuji na luňáka, ale jistá si tím nejsem a pořádná fotka se mi s mým jediným objektivem taky nedaří. Tak si aspoň fotím trávu a suché rostliny.
Obchůzky v lese a návštěva kostela mě zdržely více, než jsem plánovala. Původně jsem chtěla dojít do Brna, ale potřebuju stihnout vlak domů do Ostravy. Hodinky mi ukazují 17 našlapaných kilometrů. Mapa jen 13 km, ale to stačí, nikam nespěchám a dnešek jsem si na sluníčku moc užila. Druhé razítko za měsíc únor dávám do credencialu v Bílovicích nad Svitavou a tady už taky sedám na vlak.
Zpět na Svatojakubská cesta
Březen za kamna vlezem? Ale kdepak, vyrazila jsem dál na cestu. První březnová etapa se počasím ještě podobá té únorové, tak jsem se rozhodla je dát na jednu stránku. Ještě je chladno, ale první náznaky jara jsou už tady.
4. a 5. března 2023
- našlapáno 18 km za 4 hodin 33 minut (celkem 221 km)
- do Mikulova zbývá 56 km
- do Santiaga de Compostela zbývá 3248 km
Za Bílovicemi
Kaluže jsou sice ještě po ránu zamrzlé, ale slunce už začíná hřát a po sněhu není ani památky. Vyrážím z Bílovic nad Svitavou do Brna. Začátek cestu jdu dokonce jen v mikině, ale vítr je pořád ještě studený, tak si brzy oblékám zpátky bundu.
Tušila jsem, že někde budou, ale překvapilo mě, kolik jsem jich na těch pěti kilometrech do Brna potkala. Koho, co? No přeci sněženek, těch prvních poslů jara. Kromě sněženek, kterých kvete cestou opravdu požehnaně, rozkvétají v zahrádkách na nábřeží Svitavy také krokusy, bledule a čemeřice. Krásná jarní podívaná. Na další květiny si musím ještě měsíc počkat, ale už se to blíží. Je to cítit ve vzduchu.
Brno
Do Brna vcházím podél toku Svitavy. Břeh řeky je zalitý sluncem a já si fotím mosty a květiny. Takový malý ráj na Zemi. Za chvilku dorazím k Zábrdovickému mostu, kde opouštím řeku a stáčím své kroky do ulic. Projdu Bratislavskou a Jezuitskou až ke Kostelu sv. Jakuba. Ten se pořád opravuje. Naštěstí bednička s poutním razítkem je na svém místě. Otisknu si červené brněnské razítko do credencialu (nerozpíjí se, takže to asi opravdu bylo tou nízkou teplotou) a vydávám se ještě na Svoboďák, kde končím svou dnešní pouť.
Kolem Svratky
V neděli už je počasí o poznání horší. Že by se vrátil únor? Tomu nevěřím, ale jsem ráda, že mám na cestu přes město za parťáka zase svého milovaného muže. Dojdeme společně na Zelný trh, ale nahoru na Petrov ke Katedrále sv. Petra a Pavla jdu sama. Společně jsme tam už v minulosti byli a moc dobře si pamatujeme tu strastiplnou cestu s invalidním vozíkem do kopce a už vůbec si nechci představovat cestu dolů k nádraží. Michal jede Masarykovou třídou a já to beru před už zmíněný kopec.
Rychle procházíme Uhelnou ulicí a už jsme zase u řeky. Tentokrát u Svratky. Kolem řeky vede cyklostezka až k nákupnímu centru na jihu města. Mostů je pořád hodně, ale květiny žádné. Naopak vzduchem občas proletí sněhová vločka. Jdeme poměrně rychle a na konci cesty jsme rádi za teplo nákupního centra i nedalekou zastávku autobusu, kde končíme společnou část cesty a necháváme se zavést k autu.
Občas se stane chyba
Až doma u mapy zjišťuji, že od nádraží jsme se neměli vydat ke Svratce, ale zpátky ke Svitavě. Absence žlutých šipek mě sice lehce znejistila, ale měla jsem vyznačenou trasu v mapě a prostě jsem věřila, že správně. Naštěstí kousek za nákupním centrem, kde jsem ukončila dnešní etapu, je soutok obou řek. Brzy se zase na tu značenou trasu napojím a budu pokračovat po té správné, svatojakubské cestě dál a dál na jih.