Na začátek jara jsem si naplánovala část cesty, na kterou se nejvíc těším. Půjdu přes jižní Moravu.
30. března 2023
- našlapáno 13 km za 3 hodin 37 minut (celkem 234 km)
- do Mikulova zbývá 43 km
- do Santiaga de Compostela zbývá 3235 km
Předposlední březnový den jsem svého muže odvezla do lázní a mám před sebou téměř čtyři dny zdolávání dalších kilometrů na trase. Auto nechávám v Dolních Věstonicích a autobusem jedu k nákupnímu centru v Brně. Tady si dávám rychlý oběd a vycházím z budovy. Naštěstí neprší, i když to hlásili. Než dojdu na konec zastřešené části obchodu měním názor. Začíná pršet téměř v okamžiku a to dost vydatně. Předpověď nelhala.
Brno – Rajhrad
Ještě pod stříškou se dooblékám, beru si na sebe pláštěnku a vydávám se na cestu. Cestou podél Svratky k soutoku se Svitavou moc lidí nepotkávám, ale i přes déšť se šlape dobře. Kapky deště dopadají i na první jarní kvítí, tak se zastavuji a trošku ty zmoklé květy fotím. U soutoku Svratky a Svitavy se konečně napojuji na správnou trasu a pokračuji do Rajhradu. Tady u benediktinského kláštera na mě čeká další razítko do credencialu. Před klášterem je moc příjemná hospoda. Na zahřátí jsem si dala čaj a skleničku vína a s sebou jsem si koupila večeři, protože v ubytování žádná restaurace není.
Holasovice – Vojkovice
Poslední úsek cesty je opravdu jako za odměnu. Nejdříve jdu alejí válečných veteránů přes moc pěkný pěší most do Holasovic. Tady si dávám do credencialu dnešní druhé razítko. Dva kilometry před koncem plánované cesty přestává pršet. Vzduch je plný svěžesti a jara. Pole zase v podvečer po dešti plné srnců, zajíců a bažantů. Procházím tím večerním polním mumrajem do penzionu ve Vojkovicích. Paní majitelka mi prodává džbánek červeného vína a vede mě na pokoj.
Miniaturní pokojík je jako z pohádky. Tak nějak si představuji pravé poutnické ubytování, jednoduché, ale velmi funkční. Popřeji majitelce dobrou noc a otvírám dveře koupelny. V koupelně je malá vana akorát pro jednoho. Nedá mi to a napouštím si vanu vodou, beru si skleničku vína a čtečku. Dobrou noc!
31. března 2023
- našlapáno 27 km za 8 hodin 7 minut (celkem 261 km)
- do Mikulova zbývá 16 km
- do Santiaga de Compostela zbývá 3208 km (podle fotky pořízené před Velkými Němčicemi možná i méně)
Ráno je ve Vojkovicích stejně kouzelné jako večer. Po snídani opouštím penzion a vyrážím na cestu. Všude to kvete, to už nejsou jen poslové jara, to je jaro v plné kráse. Květy i tráva se třpytí rosou nebo krůpějemi večerního deště, to nedokážu rozlišit. Kousek za penzionem stojí kostel, u kterého si dávám první dnešní razítko do credencialu. Podél Svratky pokračuji do Židlochovic.
Židlochovice – Nosislav
Po deváté ráno už mám druhé razítko, oražené u krásného mostu v Židlochovicích. U zelináře si kupuji dvě jablíčka na svačinu a odmítám nabídnutého panáka borovičky, není domácí. Slunce svítí a hřeje. Na konci obce chvilku odpočívám a sepisuji své myšlenky do sešitu, potom pokračuji dál do Nosislavi, kde společně s dalším razítkem zase na chvíli usedám vedle starého vinařského lisu nad sešit a píšu. Nic mě nehoní.
Přesně ve chvíli, kdy zavřu své poznámky a spolknu poslední kousek prvního jablka spadla první kapka. Nejdříve kape, potom už zase prší, ale rozhodně ne tak silně jako včera.
Velké Němčice – Uherčice
Ve Velkých Němčicích, do kterých jsem došla podél toku Svratky, si dávám oběd. Jídlo ani moc nestojí za zmínku, ale jsem ráda, že jsem vůbec nějaké sehnala. Přede mnou je úsek, který jsem přesně před rokem šla v opačném směru při výletě do Hustopečí. Pěkná cestička trošku rozbahněným lesem, setkání s husou, kdy se poměřujeme pohledem. Couvá ona.
V Uherčicích hledám schránku s razítkem, ale nikdo z místních o ní nic neví. Začíná vydatně pršet. Pod stříškou pošty si oblékám pláštěnku. Na autobusové zastávce se rozhodnu i přezout, ale boty mám až na dně batohu. Vytahuji teda na lavičku celý jeho obsah. Když se dostanu k pevnějším botám najednou pršet přestane. Schovávám boty i pláštěnku a vydávám se na kopec mezi pole a vinice. Za chvilku uvidím vrcholky Pálavy.
Popice – Strachotín
Z kopce nad Popicemi vidím nejen Pálavu, ale také Novomlýnské nádrže a Dolní Věstonice, které jsou mým dnešním cílem. Vydávám se dolů z kopce. Začínám mít hlad. Ten oběd opravdu za moc nestál, tak už se těším na večeři. Procházím Popicemi a Strachotínem. Sice tady jsou některé hospody otevřené, ale nabídka jídla velmi omezená, nebo žádná. Rozhoduji se vydržet a vydávám se na poslední dnešní úsek cesty.
Dolní Věstonice
Podél silnice procházím mezi Novomlýnskými nádržemi do Dolních Věstonic. Večeřet ale nebudu sama. Do Dolních Věstonic za mnou přijíždí kamarádka Romana, která mi bude dělat společnost následující dva dny. To se bude hned šlapat veseleji.
1. dubna 2023
- našlapáno 13 km za 5 hodin 32 minut (celkem 274 km)
- do Mikulova zbývá 3 km (tedy jsem v Mikulově a ty 3 km chybí na hranici s Rakouskem)
- do Santiaga de Compostela zbývá 3195 km
Ve dvou se to lépe táhne
Teda záleží na tom, kdo táhne. Včera večer se ke mě připojila kamarádka Romana a bude mě doprovázet následující dva dny na mé pouti. Během krátké chvilky je jasné, kdo to tady potáhne a já to nebudu. Hned za Dolními Věstonicemi, kde jsem si ráno do credencialu orazila razítko, začíná cesta stoupat vzhůru k hradu Děvičky, neboli Dívčímu hradu.
Romana je určitě větší sportovkyně než já a navíc přijela z domu plná energie, takže je jasné, že mi dělá tahouna. Vyběhne na hrad mnohem rychelji než já. Ve chvíli, kdy do kopce dofuním já, ona už s úsměvem čeká, že společně půjdeme prozkoumat rozvaliny.
Já už tady byla dřív, ale procházím s ní ruiny, protože ona je tady poprvé, a vůbec mi to nevadí. Ten výhled na Pálavu se asi nikdy neomrzí. Ještě chvíli koukáme na krajinu pod námi a vydáváme se, jak se dá očekávat, do dalšího kopce. Docela ji lituji, mě se nechtělo už do toho prvního kopce a i teď se vleču jako šnek, ale Romča je trpělivá. Vždycky si jde svým tempem a potom na mě nahoře počká.
Vlastně jsem vůbec takové kopečky nečekala. Celou dobu si šlapu po rovinách podél řek a až na konci cesty přes Moravu se cesta zvedá nahoru. Moc tomu nevěřím, že tudy kdysi poutníci chodili, já bych ten kopec obešla.
Překvapení na vrcholu
Na dalším vrcholu, když už mám poraženeckou náladu, na mě čeká moc příjemné překvapení v podobě rozkvetlých konikleců, a že jich tady je. Třicet květů určitě. Ty mi nalévají novou krev do žil. Vytahuji foťák a fotím a fotím. Samozřejmě opatrně, abych náhodou některý kvítek nepřišlápla a Romča zase trpělivě čeká. Potom následuje ještě jeden kopec, ze kterého už vidím do Rakouska a do vysněného Mikulova.
Svatý kopeček v Mikulově
Scházíme do Mikulova a zase jdeme do kopce. Ale vím, že tenhle je na dlouhou dobu poslední, před námi už je jen rovina Rakouska. Cestou na Svatý kopeček jdu poměrně odevzdaně, ale taky zamyšleně, vím, že už se blíží státní hranice, a že cíl je téměř na dosah. Vrchol Svatého kopečku je vlastně takovým vrcholem celé cesty.
Nahoře přichází nejdříve chvilkové zklamání. V poslední budce Moravskoslezské trasy není razítko. Prohledáváme i vyšší trávu v okolí budky, jestli jen někomu nevypadlo, ale nikde není.
Zklamání však je jen chvilkové a při pohledu na město pod námi jej střídá nadšení, že jsem tady. V Mikulově, poslením městě před česko-rakouskou hranicí.
„Dokázala jsem to, přešla jsem Moravu! „
U večeře předčítám Romaně své zápisky z cesty a mám dovoleno zveřejnit její poznámky. Je vidět, jak každá jsme v tom dni viděla úplně jiné hlavní okamžiky.
„Napsala jsi tam, že jsi měla snídani venku?“
(nenapsala a byla super, jen jsem na ni zapomněla hned, když jsme vyšly)
„Předpokládám, že chybějící razítko tam máš?“
(ano, mám)
„Ještě můžeš napsat, že jsi potkala na cestě svého zákazníka.“
(bylo to opravdu milé setkání, ale na práci nechci myslet)
2. dubna 2023
- našlapáno 6 km za 1 hodin 25 minut (celkem 280 km)
- do Enns zbývá 300 km (Enns je město na hranici Dolního Rakouska a Horního Rakouska)
- do Santiaga de Compostela zbývá 3189 km
Za hranice a zase zpátky
Dnešek je posledním dnem mé cesty přes Moravu. Ráno mrholí. Vyrážíme opět s Romčou z hotýlku, který leží přímo na trase turistické značky. Hned za městem vede trasa polní cestou a po třech kilometrech míjíme státní hranici. Teď teprve je ten okamžik, kdy můžu opravdu zopakovat:
„Přešla jsem Moravu!“
Uvnitř jsem šťastná, i když pořád mrholí. Pokračujeme ještě další tři kilometry do první rakouské vesnice Kleinschweinbarth. V místním kostele právě probíhá mše. Snažím se nerušit. U vstupních dveří je stoleček pro poutníky a já si dávám do credencialu své první rakouské razítko. Do poutní knihy vpisuji svůj německo – španělsko – český zápis. Asi bude pro mnohé k pobavení, ale já to myslela upřímně a mám radost, že jsem tady.
Dál už dneska nepokračuji. Vracíme se stejnou cestou zpátky do Mikulova. Pro tento víkend mám splněno, došla jsem konec trasy na území naší vlasti. O něco později se s Romanou loučíme. Jsem ráda, že jsem měla s kým sdílet konec cesty. Přišel mnohem rychleji, než jsem čekala. Mám za sebou 277 kilometrů. Další metou je Dolní Rakousko. Do Enns mi zbývá 300 kilometrů.
¡Buen Camino!