Last updated on 24. 1. 2019
Občas se musí slíbit něco, co potom člověk nedodrží. Pokud je to v zájmu obou stran, například abych nevyvolala paniku, a nikomu to neublíží, tak se malé lživé sliby snad promíjejí. My jsme slíbili svým maminkám, že neopustíme hranice resortu. Slib jsme nedodrželi. Potřebovali jsme vidět, jak to vypadá v reálném Egyptě.
Přece nemůžu poznat Egypt podle tohoto malého ohraničeného ostrůvku, kde potkávám jen ostatní turisty a Egypťany, které rozliším podle barvy trička. Zelení pracují s jídlem a pitím, oranžoví uklízejí, žlutí mají na starost bazény a pláže. Vím, že jsem na pobytové dovolené, kde nemám nic poznávat, ale když už jsem letěla takovou dálku, dokonce na jiný kontinent, nemohla bych se vrátit, abych nezahlédla alespoň kousek reality navštíveného světa.
Je to historicky má první dovolená v resortu. Představy jsem měla nějaké, realita je trošku jiná, ale dovolená je celkově skvělá. Všichni se snaží, abychom si to opravdu užili. Denně se mě několik lidí zeptá jestli je všechno OK. A ono opravdu je. Na snídani hromady jídla. Když mi něco chybí, hned to doplní a ještě se mi skoro ukloní. Když přihodím do bakšiše pro uklízeče pokoje dolar navíc, dostanu i labuť nebo srdce z ručníku. Po snídani přijdeme k bazénu. Máme nachystaná lehátka s ručníky a Ahmed nese Michalovi kafe. Drobné nedostatky v podobě příliš rozbouřeného a studeného moře přehlížíme. To opravdu asi nikdo ovlivnit nemůže. Co se ale děje za hranicemi resortu?
Na druhou stranu plotu
To, že kolem nás není nekonečný ráj naznačují už zaměstnanci ostrahy. Každý konec pláže střeží alespoň jeden z nich po celých čtyřiadvacet hodin denně. U brány prohlíží každé auto včetně podvozku, než ho pustí dovnitř. My se rozhodli vyjet ven. Samozřejmě organizovaně, na výlet s ostatními turisty a egyptským průvodcem, který mluví polsky. Špatně. A anglicky vůbec. Naštěstí jsme se v hotelu seznámili se sympatickým polským párem, který umí anglicky dobře. S jejich pomocí se vždycky dozvíme, co nás čeká na jednotlivých zastávkách výletu.
Jedeme do nejbližšího městečka El Quseir. Je to nejstarší přístav na této straně Rudého moře. První zastávka je na kopci hned za hranicí města. Prý kvůli výhledu na město. Ani jsem nevytáhla foťák, fotit nebylo co. Panorama starověkého města si představuju asi více evropsky než ruiny obytných budov pode mnou. Taky zde proběhlo první setkání s místními dětmi. Umí anglicky jediné potřebné slovní spojení: „One euro?“ S nataženo rukou. „Tohle je jejich práce zhruba do desíti let,“ sděluje mi Monika. Monika už je v Egyptě po dvanácté, takže má výrazně větší zkušenosti než my. „Hlavně jim nic nedávejte.“ To už ale víme i od mé maminky, která navštívila Egypt před padesáti lety. Pořád je to stejné. Když jedeme dál, tak vyhodnocuji, že všechno, co tady vidíme, tady bylo i před těmi padesáti lety. Cesty nikdo neopravuje, domy taky ne. O chodnících nemůže být ani řeč.
Náboženské stavby a obchod
Další v pořadí je protestantský kostel. Nejzajímavější na celé stavbě je policejní ochrana se zátarasy kolem celého kostela. Zajímavější než kostel je pro nás mešita. V té jsme oba poprvé v životě. Mešita samozřejmě policejní ochranu nepotřebuje. Za to jsou zde opět děti s nataženou rukou: „One euro?“
Pod pojmem bazar, na který jsme se opravdu těšili, jsme si představovali něco podobného trhům v Polsku. Půlhodinový rozchod v trošku větším obchodě se suvenýry byl velkým zklamáním. Pravda suvenýry byly všeho druhu, od krabiček, váziček, magnetů až po oblečení nebo drobný nábytek. Ale bazar z našich představ to nebyl. Navíc všechno zboží leželo na policích neoceněné a dva prodavači obsluhovali dva plné autobusy turistů. Zjišťování cen snížilo mou ochotu vůbec něco koupit na nulu.
V kavárně
V kavárně jsme se dali do řeči s našimi zkušenějšími polskými kamarády. Popíjeli jsme silnou kávu s kardamonem a diskutovali nad pracovním vytížením místních obyvatel. Na jihu Evropy je zvykem, že se nikomu moc pracovat nechce a občas to podle toho v některých destinacích vypadá. Tady je vidět, že jsme ještě mnohem jižněji. Tady ne že se nechce, tady nikdo nepracuje. A opět to podle toho opravdu vypadá. Cokoliv uklidit je problém i uvnitř vlastního podniku. Mimo budovy už vůbec. Asi tady ani vůbec neexistují odpadkové koše. Stejně by je nikdo nevyvážel.
O stavu silnic jsem se už zmínila. Ujištění našeho delegáta, že výlet je vhodný pro člověka na invalidním vozíku raději nebudu kometovat. Jediný úsek, který byl Michal schopný zvládnout na vozíku bylo od hotelu k autobusu. Celé odpoledne zůstal vozík v zavazadlovém prostoru. I kdyby byl terénní tak hromady štěrku, které jsme museli zdolávat, nedokončené schody nebo třicet centimetrů vysoké obrubníky by stejně nezvládnul.
Návrat do hotelu
Jsme zpátky v bezpečí. Cestou do resortu jsme se dozvěděli, že před několika hodinami explodoval v Gíze autobus s vietnamskými turisty. Dva byli na místě mrtví. Obava i ostraha jsou tedy určitě na místě. Omlouváme se tímto maminkám, že jsme porušili náš slib, že neopustíme hranice resortu.
Teď sedíme u bazénu s drinkem. Řešíme jestli si připlatit za rychlejší připojení nebo to vydržíme dnes se základním a užíváme si Evropě blízkých vymožeností, které nám ti pracovitější z místních obyvatel poskytují. Jsem ráda, že jsem porušila svůj slib a jela se podívat za hranice resortu. A jsem ráda, že jsem zase v pořádku zpátky v relativním bezpečí našich hotelových zdí a užívám si pobytovou dovolenou plnými doušky.