Došla jsem k Dunaji

Na svou trasu Svatojakubské poutní cesty to už mám z domova dál a dál. Navíc jsme se rozhodli s manželem přesunout své působení z Ostravy do Prahy, tak si myslím, že mi stěhování sebere čas, který bych jinak trávila na cestě. Nevadí. V červnu jsem si stihla, během balení věcí, odskočit do Rakouska alespoň na tři dny a dojít během těchto dní k Dunaji.

14. června 2023

• našlapáno 13 km za 3 hodin 49 minut (celkem 337 km)
• do Enns zbývá 243 km
• do Santiaga de Compostela zbývá 3132 km

Po měsíci jsem zase na cestě. Konečně. Doma to bylo divoké (neboj v dobrém) a trocha času sama pro sebe mi jenom prospěje. Vyrážím na cestu v úplně jiném počasí a jiné náladě než v květnu. Nikam nespěchám, mám na cestu tři dny, ale kdybych chtěla, můžu zůstat i déle, nic mě nehoní. Jen chci během volných dní stihnout navštívit maminku, která zůstala po našem přestěhování bydlet v Ostravě, tak ty tři plánované dny zkusím dodržet. Cesta do Ostravy je ale daleko, teď sedím v polích u Niederleis a těším se na svou pouť.

Doma jsem si do krabičky připravila cuketový salát, který právě obědvám a k němu přikusuji chleba s pomazánkou. Do zad mi hřeje slunce, prostě idylické odpoledne. Pole s obilím ještě nezačala zlátnout a jsou stejně zelená jako louky. Všude je spousta květin, které bručí hmyzem, nad hlavou létají ptáci, asi taky hledají něco k snědku.

Pohoda na cestě

Dojídám oběd a tou klidnou krajinou vyrážím za dnešním dobrodružstvím. Po chvilce se dostanu do pravidelného tempa, nohy mě nesou samy a myšlenky v hlavě přelétají ze strany na stranu bez konkrétního směru. Přemýšlím o životě, o všech změnách, které se v poslední době udály a nenápadně začínám v hlavě plánovat, co bude jinak a nového. Mám změny ráda, takže se těším.

Jediné přerušení, které na své cestě dělám jsou přestávky na pití. Je teplo a tekutiny jsou důležité. Čekala jsem na cestě o něco více lesa a stínu. Dojdu na kopec s křížem a fotím si výhledy na rakouskou krajinu. Fotoaparát ještě neschovávám, když už je jednou venku, tak se skláním a přidávám i několik obrázků květin na stráni. Fotografování květin se mě asi nikdy neomrzí. Množství obrázků, které musím doma třídit, je horší.

Večeře v Ernstbrunnu

Ještě před Ernstbrunnem, kde dneska plánuji večeři, míjím Steinbach. Tady si jen dávám dnešní první razítko do credencialu a hned pokračuju dál. Do Ernstbrunnu je to jen kousek. Docela se těším na jídlo. Nejdříve se stavuji v kostele sv. Martina. Otisknu si do credencialu další razítko, na chvíli se posadím a ještě poděkuji za to, jak se mám dobře. Teď už opravdu mířím do restaurace. Na náměstí hned vedle kostela je pizzerie a já nemám důvod přemýšlet nad jinou volbou. Je to mé dnešní první teplé jídlo a zvládnu celou pizzu sníst téměř v rekordním čase. Možná bych se mohla naučit si jídlo více vychutnávat, ale moc mi to nikdy nešlo.

Po večeři mě ještě čekají dnešní poslední tři kilometry do Gebmanns, kde jsem v poledne nechala auto. Podvečerní pole jsou k chůzi jako stvořená. Potkávám poměrně dost lidí, kteří tady venčí psy, nebo se jen tak procházejí. Vůbec se jim nedivím. Jediné, co mě trápí, je, že se mi vůbec ale vůbec nechce stoupat do těch kopečků, které místní krajinu tvoří. Celé tři kilometry se mi honí hlavou, co budu dělat až přijdou Alpy. Ještě před Gebmanns však své obavy hodím za hlavu. Přede mnou je úrodná krajina podél Dunaje a do Alp je to daleko.

Jako malý kluk

Dneska jsem si připadala chvilkami jako malý kluk. Bylo to v okamžicích, kdy jsem uviděla na polích rozprašovací traktory. Jejich systém skládání a rozkládání rozprašovacích ramen mě uchvátil. Dvakrát během dne jsem se zastavila, abych mohla skládání sledovat. Potřetí jsem si celý mechanický proces dokonce natočila na video v mobilu.

V Gebmanns sedám do auta a jedu k ubytování v Leitzersdorfu. V okolí není moc ubytovacích možností, tak jsem se rozhodla spát obě noci v jednom penzionu. Je to tak i logisticky pohodlnější. Nemusím každé ráno balit a někam převážet věci. Ubytuju se, dám si sprchu a docela ráda ulehám do postele.

15. června 2023

• našlapáno 22 km za 7 hodin 2 minut (celkem 359 km)
• do Enns zbývá 221 km
• do Santiaga de Compostela zbývá 3110 km

Ráno vstávám. Všechno mám ze večera připravené na cestu a nabalené. Spěchám na autobus, abych se z ubytování dostala včas do Gebmanns, kde jsem včera ukončila svou cestu. Moc autobusů tady nejezdí. Naštěstí je všední den, tak můžu využít školní spoje. Před osmou ráno jsem už v polích u Gebmanns a usedám na zem, abych se nasnídala. Pole se probouzí společně se mnou. Už ráno je krásně teplo. Tuším a myslím si, že mé tušení je správné, že mě čeká další slunný den.

Po snídani vytahuju foťák. Vlčí máky se předhánějí, který bude mým dnešním modelem. Těžká volba, všechny jsou krásné, ale všechny prostě vyfotit nejde. Pomalu jdu po trase a fotím okolní květiny. V deset hodin, kdy můj žaludek hlásá, že je čas na svačinu, mě cesta přivádí do Großrußbachu. Uprostřed vesnice je otevřený moc příjemný obchůdek s potravinami. Kupuji si čerstvě upečenou buchtu a ještě čerstvěji uvařenou kávu. Taky domácí obloženou bagetu, kterou si schovávám na později.

Od obchůdku vyrazím nahoru ke krásně opravenému Kostelu sv. Valentina. Sednu si na lavičku před kostelem a vychutnávám si tu pohodu, kafe a buchtu. Po svačině vejdu do kostela, v tichosti chvilku posedím, pozoruji vitrážová okna a světlo, které jimi prostupuje. Do credencialu si otisknu razítko a potom už sestupuji od kostela zpátky do vesnice a pokračuju v cestě.

Karnabrunn

U kostela jsem schovala foťák. Focení květin a okolí pořád zaměstnává hlavu, která se tak soustředí na hledání správného záběru a nemá možnost si odpočinout. Chci si zase najít to správné tempo chůze, které umožní myšlenkám dělat si co chtějí. Tato strategie funguje výborně do poledne. Nevím, jak to dělám, že se mi vždycky povede na chvíli, kdy slunce stojí přímo nad hlavou a je největší horko, naplánovat nejprudší stoupání do kopce. Dneska tomu není jinak.

Polední úsek Svatojakubské poutní cesty vede na kopec nad obcí Karnabrunn. Nahoře na kopci stojí poutní místo s kaplí ve stylu jeskyně a kostelem. K vrcholu vede nejdříve cesta do kopce a potom schody. Vypadají moc romanticky, zarostlé travou, všude plno květin. Jen kdyby to nebylo pořád do kopce. Schodů je opravdu hodně, tolik že je ani nepočítám. Kaple i kostel mají své kouzlo. Vzpomínky na ně nechávám jen v hlavě, tentokrát nevytahuji fotoaparát nemusím fotit vše. Prostě si to chci jen užít. Pro důkaz, že jsem tady byla mám razítko v credencialu a to stačí.

Myšlenky odbíhají

V hlavě řeším práci. Aby taky ne, v té původní jsem dala výpověď, když jsem se rozhodli přestěhovat. Stojím si za tím, že to bylo dobré rozhodnutí. Michal o životě v Praze snil dlouho a teď se nám povedlo všechno přeskládat tak, aby to vyšlo. Bylo to velké rozhodnutí, ale šlo ráz na ráz. Za dva týdny bylo všechno zprocesováno a přesunuto. Teď jsem si odskočila na pár dní od vybalování a po návratu domů budu zase pokračovat. To ještě nějaký ten týden potrvá, ale dělám to ráda. Protože je před námi další životní etapa. V té si musím najít novou práci. Chtěla bych práci, kde bych se mohla dlouhodobě realizovat. Věřím, že se mi brzy povede najít firmu, za kterou se mi vyplatí dýchat. Teď se ale zase vrátím ve svém vyprávění ke své pouti.

Les v létě není jen tak

S myšlenkami na práci jsem sešla z kopce od kostela. Po horkých kilometrech na polních cestách jsem se těšila do lesa a mé přání se mi právě plní. Přede mnou je několik kilometrů cesty lesem. Jakmile sejdu ze silnice zjišťuji, jak dobře mi bylo na kultivovaných cestách mezi poli. Ano, v lese není takové horko. Není to ovšem ani les, kde denně chodí houbaři nebo pejskaři, prostě kdokoliv, kvůli koho by se tady udržovaly široké lesní cesty.

Pěšina lesem je úzká a chvílemi téměř neviditelná. Kolem rostou kopřivy a svízel. Teda roste toho tady víc, ale tyhle dvě rostliny mě na cestě nejvíc zlobí a zhoršují průchod. Nejsou to žádné kopřivy někde u kotníků. Zeleň kolem mě je místy stejně vysoká jako já a rozestup mezi jednotlivými rostlinami je užší než šířka mých ramen. Les je kromě rostlin taky plný zvířat a ptáků. Nepředstavujte si české hospodářské lesy. Tady za vesnicí začíná džungle, vše se nechává růst a les si dělá, co chce. Je to pro přírodu moc dobře. Jen teda ten průchod je komplikovanější, než jsem čekala.

Uvítám, když se dostanu z lesa zpátky na polní cestu. Příště si svá přání musím pečlivěji rozmyslet, i když cestu si nevybírám, jdu tudy, kudy vede. Slunce pořád hodně pálí, ale já se snažím brát to pozitivně, protože teď už vím, že ani alternativa stinným lesem nemusí být bez komplikací. Výhledy na okolní krajinu jsou hrou zelených odstínů. Stále zelená pole se střídají s loukami a lesy.

Zase kousek musím stopem

Nad obcí Niederhollabrunn se odpojuji z trasy Svatojakubské cesty a scházím dolů z kopce. Musím se dostat zpátky k autu, které jsem nechala u autobusové zastávky, odkud jsem ráno jela do Gebmanns. Cestování tady je komplikované a já jsem nakonec ráda, že mě k autu svezla jedna místní paní. Sice jsme se domlouvaly rukama nohama, ale nakonec mě vysadila přímo u mého auta a já se mohla vrátit zpátky do penzionu.

16. června 2023

• našlapáno 11 km za 3 hodin 6 minut (celkem 370 km)
• do Enns zbývá 210 km
• do Santiaga de Compostela zbývá 3099 km

Dneska se vracím na kopec z obce Hasebach, kde nechávám auto u kostela s razítkem. Na kopec vystupuji podél křížové cesty. Ta končí na vrcholu s dalším kostelíkem. Je zavřený, ale to nevadí. Užívám si krásný výhled všemi směry do krajiny. Sedám si před kostel a rozhodnu se věnovat několik minut meditaci. Vítr si hraje s mými vlasy a já se soustředím jen na své uvolněné myšlenky. Dávám jim jejich vlastní prostor.

Naposledy se rozhlédnu po krajině a začnu sestupovat na druhou stranu kopce k vesnici Leitzersdorf. Tu znám moc dobře, protože jsem v ní předchozí dvě noci spala. Stavím se do kostela pro razítko a pokračuji, teď už poměrně nudnou cestou mezi poli do Stockerau.

Stockerau

Je horko na padnutí. Když vidím supermarket neodolám a dojdu si koupit nanuk. Prodávají tady malinové Magnum pro vegany. To u nás neseženeš, zatím je na českém trhu jen mandlové, tak snad se brzy rozšíří nabídka i k nám. (Mandlové veganské Magnum je taky výborné. Raději to píšu do poznámky ať si nemyslíš, že si na to mandlové stěžuju.) Vyjdu s nanukem v ruce z obchodu a začíná docela dost pršet. V tom horku je déšť spíš vysvobozením. Nikdo na ulici nemění rychlost a všichni si užíváme to příjemné ochlazení.

Dojdu k farnímu kostelu, kde si dám do credencialu poslední razítko. Chtěla jsem se podívat k Dunaji, který městem protéká. Horko a déšť mě trošičku zpomalily a já mám před sebou ještě dlouhou cestu autem. Vzdávám cestu k Dunaji, vím, že tam je, a že mi nikam neuteče. Najdu autobusovou zastávku a počkám na autobus, který mě doveze zpátky do Hasebachu, odkud pokračuji do Ostravy za maminkou a kamarády.

Zpět na Svatojakubská cesta