Dubnová rakouská etapa je méně typická než ty ostatní. Na své trase jsem před městem Melk. Pro tuto část cesty se ke mě připojuje má kamarádka Romana. Je to zhruba rok, kdy se mnou šla kus cesty na jižní Moravě, takže už ví, co jí může čekat. A já taky, stále mám v paměti její dobrou kondici. Už se nemůžu dočkat, jaká bude etapa s parťačkou.
5. dubna 2024
- našlapáno 19 km za 6 hodin 20 minut (celkem 476 km)
- do Enns zbývá 104 km
- do Santiaga de Compostela zbývá 2993 km
Vyrážíme ráno z Aggsbach-Dorfu, kam jsme dojely od penzionu v Melku autobusem, do kopců nad obcí. Romana bydlí v Ostravě, to znamená setkání dvou kamarádek po dlouhém odloučení, protože už to bude brzy rok, co jsem se já přestěhovala do Prahy. Při sdělování novinek ze života hned za první vesnicí odbočujeme do lesa. Až na vyhlídce na kopci nad vesnicí si uvědomujeme, že vůbec nekoukáme do mapy. To se samozřejmě ukazuje jako velká chyba. Poslední kilometr, pěkně vystoupaný do kopce, musíme sejít zpátky, protože vyhlídka je sice hezká, ale nevede tudy trasa Svatojakubské cesty. Kocháme se výhledem na údolí Dunaje a scházíme zpátky na silnici v údolí, abychom pokračovaly po té správné cestě směrem k Melku.
Cesta jarním lesem by o samotě byla plná zastavování se a focení kvítí, ale ve dvou si povídáme a povídáme, na fotoaparát dnes nemám moc prostoru, ale vůbec mi to nevadí, protože mám ze společného setkání velkou radost. Hromada novinek, které se nám v životech udály za uplynulé období, nebere konce. Soustředíme se na rozhovor a to brzy vede k dalšímu špatnému odbočení. Tentokrát jsem si chyby všimly ve chvíli, kdy nás zastavil elektrický ohradník jedné ze všudypřítomných pastvin s krávami. Vracíme se opět zpátky na trasu.
Zavřený zámek
Ani nevíme jak, jen lehká únava nohou prozrazuje, že tomu tak opravdu je, přicházíme najednou k zámku Schönbühel an der Donau. Hrady a zámky v Rakousku jsou většinou soukromé a nepřístupné. Ne jinak tomu je v případě tohoto zámku. Sedáme si na nově opraveném nábřeží pod zámkem a díky svačině, která nám aktuálně zaměstnává pusy, si v tichosti užíváme teplých slunečních paprsků a výhled na pomalu tekoucí Dunaj.
Poslední úsek do Melku vede do kopce (tentokrát opravdu jdeme správně), stále si máme, co povídat a sluníčko hřeje tak akorát, jak se na začátku dubna sluší. Při pohledu na líně tekoucí řeku nás obě přepadává lenora a toužíme si sednout a odpočívat namísto šlapání, ale tyto své touhy přemůžeme a pokračujeme dál.
Obavy a strach
Od řeky přejdeme přes kopec a já najednou zahlédnu něco, čeho se celou svou pouť obávám, ještě se nějakou dobu obávat budu a vím, že má obava je oprávněná. Sice jsou ještě daleko, ale už jsou vidět na obzoru. Poprvé vidím před sebou zasněžené vrcholky Alp. I když jsou daleko vím, že jednou to přijde a já už teď cítím, že to budou náročné etapy, protože jsem chodec milující chůzi po rovinách. Udělám si první fotku své noční můry (fotka je moc pěkná a takto zdálky vypadají hory romanticky) a pokračujeme směrem k Melku a blížícím se horám.
Sejdeme do údolí potoka a procházíme lužním lesem, kterým vede pěšina do obce Pielachberg. Cesta podél potoka nám dělá radost, dokud nepotkáváme první užovku. Zjišťuji, že Romča se hadů docela bojí. Docela dost. Při druhé užovce znovu polekaně vyjekne a já si přestávám myslet, že je to zábava a začínám s ní soucítit. Než lesní pěšinu vystřídá asfalt, potkáme hadů několik a oběma se nám ve vesnici uleví. Tedy mně hlavně kvůli Romaně.
Příchod do Melku
Z Pielachbergu do Melku už šlapeme po silnici. Na začátku města stojí obchodní centrum, kde je také supermarket. Seznámím Romču s problematikou bezmléčných nanuků, tedy hlavně s informací, že v Rakousku seženu bezlaktózový malinový nanuk, který u nás není. Vcházíme do supermarketu a já úplně na dně mrazáku objevuju mé vytoužené malinové Magnum, které mi za ten rok putování po Rakousku dělá věrného společníka na cestě. Romča si také vybírá nanuk a poslední kilometry před centrem si vychutnáváme studené dobrůtky.
Penzion, ve kterém jsem ubytované se nachází přímo ve městě, takže se nemusíme nikam přepravovat a zítra se bude jednodušeji vyrážet na trasu.
Kup si mou knížku!
Knížka Putuj se mnou přes Moravu!
Zde si můžeš koupit mou knížku Putuj se mnou přes Moravu
Cena knihy je 290,- Kč
Přeji krásné čtení!
6. dubna 2024
- našlapáno 7 km za 1 hodin 51 minut (celkem 483 km)
- do Enns zbývá 97 km
- do Santiaga de Compostela zbývá 2986 km
Dnešek bereme trochu odzadu. Po snídani vyrážíme z Melku dál po Svatojakubské cestě přes Dunaj. Cesta by pro mě bez Romči byla docela nuda. Počasí je sice krásně slunečně letní, ale trasa vede po chodníku podél silnice. Občas odbočí na cyklostezku, ale asfalt je pod nohama pořád stejně tvrdý. Za dlouhým mostem přes Dunaj procházíme vesnicí Emmersdorf an der Donau (název si samozřejmě doma opisuju z mapy, protože toto si opravdu odmítám pamatovat), až dojdeme k druhému mostu přes řeku, tentokrát mostu u jachtařského klubu.
Abychom se dostaly zpátky do Melku, nezbývá nám nic jiného, než po sedmi kilometrech opustit Svatojakubskou trasu a vrátit se dalších pět kilometrů zpátky do Melku po stejně asfaltové cyklostezce. Já jsem ráda, že tentokrát nevede kolem silnice, ale kolem řeky. Romču ten asfalt baví ještě méně. Svačíme/obědváme na břehu Dunaje a už se obě těšíme zpátky do města.
Klášterní zahrady
Na odpoledne jsme si naplánovaly návštěvu kláštera a hlavně klášterního parku v Melku. V kase dostávám do credencialu poutní razítko, zaplatíme vstup a jdeme se líně a pomalu procházet po zahradách a parku, den i celé dvoudenní putování ukončíme společným večerem v malebném městečku Melk, které určitě stojí za návštěvu i mimo svatojakubské putování.
