Oblast Nibelungengau

Začíná nám týdenní dovolená a můj tolerantní muž chápe, že potřebuju pokračovat ve své cestě. Jedeme společně do Melku, kde si on udělá kavárenský den pro sebe a já můžu vyrazit na další etapu, která vede oblastí Nibelungengau s hlavní památkou bazilikou Maria Taferl.

21. srpna 2024

• našlapáno 18 km za 6 hodin 6 minut (celkem 501 km)
• do Enns zbývá 79 km
• do Santiaga de Compostela zbývá 2968 km

Po dlouhých parných srpnových dnech, začínám svou etapu v dešti. Od autobusu v Luberegg šlapu v pláštěnce po cyklostezce podél vedlejšího ramene Dunaje. Nejsem jediná, kdo se v deštivém ránu nebál vyrazit, v obou směrech mě míjí poměrně dost cyklistů, tak jsem možná i ráda, že nesvítí slunce, protože by chůze po cyklostezce mohla být za hezkého počasí docela nebezpečná. Navíc se předpověď mýlí a než odbočím od řeky směrem do kopečků, sundávám pláštěnku, protože už není potřeba. Cestou nahoru postupně svlékám i tričko a zůstávám jen v tílku.

Vesnicemi, poli, lesy

Další části etapy jsou, na rozdíl od nudné pobřežní cyklostezky, docela zábavné, protože se neustále střídají vesničky s krásně načančanými předzahrádkami s poli a lesy. Chvilku jdu po asfaltu, hned zase skáču na lesní cestičce přes potok. Ve vesnici Lieben visí na rohu hostince keramické cedulka se svatojakubskou mušlí. Vcházím dovnitř a dostávám do credencialu své první hospodské razítko. Dalšími poli a lesy pokračuju až do městečka Artstetten. Ulice, po které přicházím do obce se jmenuje Am Jakobsweg. Je to moc sympatické a motiv mušle se objevuje i ve výzdobě místních předzahrádek.

Na náměstí, kde je pro poutníky přichystané umyvadlo s pitnou vodou, se rozhoduju, že se mi nahoru k zámku šlapat nechce. Odbočuji směrem dolů, ale po pár metrech vidím šipku nahoru k zámku, která mi oznamuje, že farní kostel vedle zámku je zasvěcen svatému Jakubovi. Změním své rozhodnutí i směr svých kroků a vydávám se po schodech vzhůru. Kostel zasvěcený svatému Jakubovi Staršímu minout nechci. V kostele si dávám do credencialu další razítko, usednu ke krátké meditaci a dám odpočinout také své mysli. Poté už opravdu vyrážím na cestu dolů.

Maria Taferl

Hned za vesnicí vcházím do lesa, chvilkami vycházím na meze s výhledem na krajinu. Opět se střídají lesy, vesnice a pole. Nakonec ještě procházím golfovým hřištěm a potom už začnu stoupat do dalšího kopce. Na jeho vrcholu stojí bazilika Maria Taferl. Vstupuji do stavby plné zlatých soch a krásných náboženských maleb. Mám potřebu ji srovnávat s Poutním kostelem Jména Panny Marie ve Křtinách. Velikostí se mohou podobat, ale Santinimu mistrovství se tato stavba nemůže rovnat.

Zato to, co se nachází před bazilikou, se mnohému vyrovná a také mnohé předčí. Bazilika stojí vysoko nad údolím Dunaje a já ve svých vzpomínkách odbíhám zpátky na Moravu. Tentokrát do Znojma a jeho hradnímu výhledu na Dyji. Výhled od Maria Taferl je však monumentálnější. Dunaj je větší než Dyje a bazilika stojí na mnohem vyšším kopci, tohle není jihomoravská rovina. Kochám se pohledem, který je překrásný. Opět úplně chápu, proč stavba stojí zde. Ten výhled na celé údolí je dechberoucí. Nemůžu se ho nabažit, fotím a dávám si svačinu, abych měla důvod ještě chvilku tady setrvat.

Když dokoušu poslední sousto jablka, hledám cestu dolů a připravuju se k náročnému sestupu. Nejdříve po stovkách schodů, poté pěšinami, lesními cestičkami, pořád dolů, až k samotnému Dunaji do obce Marbach an der Donau, odkud mi má jet autobus zpátky do Melku za mým mužem.

27. srpna 2024

• našlapáno 8 km za 1 hodin 42 minut (celkem 509 km)
• do Enns zbývá 71 km
• do Santiaga de Compostela zbývá 2960 km

Po cestě z dovolené se opět zastavujeme v Rakousku na krátkou přestávku, při které pokračuji v cestě. Brzy ráno nechávám manžela spícího v hotelu ve Vídni a vyrážím vlakem do Melku. S tímto městem jsem se definitivně rozloučila nákupem snídaně v supermarketu a pokračuji do Marbachu, kde si ještě před první částí své dnešní etapy dávám, na břehu Dunaje, snídani zdobenou čerstvými malinami.

První subetapa

Dnes to nebude moc zábavná cesta, protože trasa vede po cyklostezce mezi řekou a silnicí. Chci si trasu, kterou jsem opět nucena jít tam a zpátky, protože zde nejede žádný autobus, nějak ozvláštnit. Nechávám tedy nejdříve auto v Marbachu a jdu směrem proti toku řeky. Protože vím, že se za chvilku budu vracet, nemusím s sebou nosit ani batoh.

Šlapu 2 kilometry tam a zase další dva zpátky. Sednu do auta a převezu svůj vůz i proviant doprostřed další subetapy. Řádně se napiju, nasadím čepici, protože začíná docela pálit slunce, a popřeju v telefonu dobré ráno svému muži, který právě vstává ve Vídni.

Výhled na Maria Taferl

Dnešek není úplně můj den. Miluji slunce, ale na asfaltové cestě mě i pod čepicí za chvilku začíná bolet hlava. Vracím se zpátky do Gottsdorfu a cítím se unaveně. Dlouhé cestování, které máme v uplynulém týdnu za sebou, mi sedá do noh a do hlavy. Ale po dalších dvaceti minutách chůze se ohlížím v zákrutě řeky a nad údolím vidím věže Maria Taferl, baziliky, kterou jsem navštívila před týdnem.

Na chvilku zapomínám na své fyzické nepohodlí a říkám si, že i pohled zespodu na tuto impozantní stavbu za tu námahu stojí. Vracím se od místa s výhledem k autu, abych si pohled na baziliku od řeky mohla dneska ještě jednou užít. Popojíždím s autem zase o kus dál po trase. V autě si užívám vzduch proudící otevřenými okny během jízdy.

Od auta se vracím k místu s výhledem na baziliku. Těsně u začátku třetí subetapy míjím krásný penzion s venkovní restaurací pod stromy. Stín stromů mě zláká k návštěvě. Opravdu mi dochází energie, tak si dávám pro mě velmi netypicky Coca-colu a vývar s houskou, protože vedle bolesti hlavy se mi začíná taky zvedat žaludek. Majitelka penzionu při pohledu na mě hodnotí, že vypadám velmi unaveně. Taky se tak cítím, ale netušila jsem, že to je na mě tolik znát. Po jídle ještě chvilku odpočívám a vyrážím na třetí část dnešní cesty.

Třetí subetapa

Asi po kilometru se cesta u zamčeného kostela v Persenbeugu stáčí od řeky do vesnice. Teď už sice nevede podél silnice, ale o mnoho lepší to není. Šlapu sice po polní cestě, ale ta vede mezi stavebními firmami a sklady. Slunce pálí, nikde není stín a já už jen rytmicky a automaticky šlapu dál a dál.

Konečně přicházím k druhému, tentokrát modernímu farnímu kostelu v Persenbeugu. Ten je otevřený a dokonce v něm nacházím poutní razítko do credencialu. Usedám na pár okamžiků do lavice a odpočívám. Na dlouhé vysedávání ale není čas, protože zde má dnešní etapa končí a já chci stihnout autobus zpátky k hasičské stanici, kde jsem nechala své auto. Na zastávku přicházím podle plánu, ale autobus nikde. Až na označníku zjišťuji, že čas odjezdu je posunutý, protože neplatí běžný jízdní řád, ale prázdninový.

Ani nevím, kde jsem vzala sílu na cestu po silnici zpátky k autu. Zkusila jsem sice párkrát mávnout na projíždějící auta, ale asi už vypadám opravdu sešle a Rakousko není úplně ideální stát pro stopování. Vracím se úplně vysílená k autu s více než 16 kilometry v nohou, i když do deníku zapisuju pouze poloviční hodnotu, protože jsem celou etapu prošla tam a zpátky.

Závěrečné resumé

Sedám do auta a jedu pro manžela, který mezitím dojel z Vídně do Ybbs, odkud společně vyrazíme k domovu. Cítím se ale tak unavená, že nakonec volíme variantu s přespání v jižních Čechách. Nacházíme tak sympatický hotel, že je mi až líto, že se necítím lépe a nemám sílu si užít soukromý bazén. Při pohledu do zrcadla v hotelovém pokoji zjišťuji, že jsem se poslední den dovolené spálila a podle svého stavu usuzuji, že mám i slabý úžeh. Usínám s pocitem vyčerpání a jsem ráda, že mám tuto monotónní etapu za sebou.