Na cestách prožíváme ty nejrůznější zážitky a nečekané okamžiky. Většina zážitků je příjemných a ty nepříjemné musíme prostě zvládnout, abychom mohli pokračovat dál. Já jsem vyrazila nečekaně sama na prodloužený víkend na Sicílii. O výletě a proč byl nečekaný si můžete přečíst v minulém článku Sicílie – jak jsem nejela do Paříže. Tady na vás čekají dvě krátké historky o komplikacích, které mě za ty tři dny potkaly.
Komplikace první – automobil
První příhoda se mi stala hned první den. Přiletěla jsem na Sicílii a vyjela s půjčeným autem do hor. Naštěstí jsem měla sjednané všechny možné i nemožné pojistky, takže jsem neměla žádnou obavu, že by se něco nečekaného nevyřešilo.
Musím celou historku uvést trošičku obšírněji. Podstatné je, že jsem žena. Doma mám auto, které mám také pojištěné na nejvyšší možnou úroveň. To v mém podání znamená, že platí, že když se cokoliv v autě rozsvítí červeně a auto mi napíše stop, zastavím na nejbližším možném místě, zkontroluji auto a zavolám asistenci. Možná si teď někteří odborníci na auta poklepou na hlavu, ale já to takto mám a zatím mi to funguje dobře.
Vyjela jsem do hor
Tak tedy, půjčila jsem si auto v půjčovně na letišti. Dotankovala jsem správné palivo a vyjela jsem do sicilských hor. Po hodně hodně serpentýnách, když už jsem tušila, že se musím blížit k sedlu, kterým překonám hřeben pohoří se na palubovce rozsvítila červená kontrolka značící nízký tlak v pneumatikách. Zastavila jsem na prvním odpočívadle. Vypnula jsem motor. Obešla jsem auto a obhlédla všechny pneumatiky. Vše vypadalo v pořádku. Znovu jsem zapnula motor. Ke kontrolce se přidala hláška: STOP ZASTAV PRO KONTROLU! (Teda nějak tak, přeci jen to bylo v italštině). Našla jsem telefonní číslo do půjčovny, protože mě při předávání auta upozornili, že když se cokoliv stane, mám nejdříve volat jim.
První zrada byla v telefonním signálu. Prostě v horách signál nebyl. Protože auto nevykazovalo kromě rozsvícené kontrolky jiné chyby, sedla jsem do auta a rozhodla se pokračovat na další parkoviště, kde už určitě signál bude. Nebudu vás napínat. Signál nebyl ani na dalších čtyřech odpočívadlech.
Konečně civilizace
Po půl hodině přerušovaného stoupání, kontrolování pneumatik a telefonního signálu, jsem konečně dojela do městečka Floresta. Hned na začátku obce byla benzínová pumpa. Zastavila jsem. Pumpa byla samoobslužná a nikde jsem nenašla ani hadici se vzduchem, nikoho jsem nepotkala a stále jsem byla bez signálu. Jela jsem pomalu dál. Jestli jste někdy byli v některém ze středomořských států, víte, jak to vypadá mezi jednou a pátou hodinou odpolední. Úplně mrtvo. Nikde nikdo. Nakonec se mi povedlo zaparkovat vedle autobusu. Uvnitř seděl řidič a odpočíval. Já ho donutila svým klepáním pustit mě dál. Anglicky samozřejmě neuměl. Já neměla slovník ani signál, takže ani translator v mobilu, ale když se potřebujete domluvit, domluvíte se.
Ukázala jsme mu telefonní číslo, na které potřebuju zavolat. Překvapilo mě, že on signál měl. Já ne. Druhé překvapení následovalo. V autopůjčovně to nikdo nebral. Samozřejmě siesta. Víc už jsem s řidičem nedokázala vykomunikovat a vzdala jsem to. Jela jsem dál. Vyjela jsem z města duchů (teda alespoň tak na mě Floresta působila) a pomalu jsem pokračovala další tři kilometry. Konečně jsem narazila na osamělou budovu, která vypadala jako restaurace. Před ní stálo pět aut. To vypadá nadějně. Restaurace byla zavřená, ale po obejití budovy jsem našla kuchyni. Moje přítomnost donutila všechny přítomné vstát od pozdního obědu a jít se na mě podívat. Musela jsem vypadat zoufale.
V restauraci
Nejdůležitějším bodem, celého následujícího procesu bylo, že mi nabídli wifi. Wifi je základ, když nemáte signál. Díky wifi jsem se mohla připojit a pustit překladač. Vysvětlila jsem jim, že si potřebuji zavolat do půjčovny, ale nemám signál. Půjčili mi pevnou linku. Na druhý pokus mi naštěstí slečna v půjčovně konečně zvedla telefon.
„A to auto jede?“
„Ano, ale svítí červená kontrola a nápis stop.“
„Ale jede. Tak ho nafoukejte na benzině.“
„Tam nikdo není a nikdo tady neumí anglicky.“
„Pokud jste v horách, tak jsou problémy s tlakem normální. Počkejte deset minut na místě a potom mi znovu zavolejte, jestli kontrolka stále svítí. Budu čekat na vaše zavolání.“
S těmito slovy se se mnou slečna rozloučila. Trošku jsem se uklidnila, ale asi to na mě nešlo poznat, protože jsem od Elly, majitelky restaurace, dostala zdarma kafe a vodu a musela jsem jim přes translator v mobilu znovu vysvětlit, co je za problém. Anglicky nikdo neuměl.
„Ale to auto jede, jen máte problém s tlakem v pneumatikách, proč voláte do půjčovny?“
„Ta kontrolka je červená.“
„Ale to auto jede. Zajeďte do Floresty na benzinu.“
„Tam jsem byla, ale nikdo tam není.“
„Není, protože otvírá ve čtyři. To je za čtyřicet minut. Počkejte tady. Chcete ještě kafe? Ne?“
Potom už jen stáli kolem mě a diskutovali. Jestli o mě a o autě nebo přešli na jiné téma, to už jsem netušila. Pět lidí jsem vytáhla od oběda, ale asi to nikomu nevadilo. Já se na všechny usmívala, protože jsem jim byla vděčná. Taky jsem zkusila znovu několikrát zavolat do půjčovny. Tam už mi to nikdo nezvednul. Raději. Ella mi říkala, že jsem statečná, že ona by na mém místě brečela a já se směju. Nevím tedy proč bych měla brečet, když jsem v teple, vím jak vyřešit problém a ještě mám kafe.
Pomocník Salvator
Asi si všichni chtěli být jistí, že to dopadne dobře. Když jsem sedala do auta, slíbila jsem Elle (samozřejmě přes translator), že se stavím ji říct, jak to dopadlo. Vedle mě si do auta nastoupil starý pán. Nerozuměla jsem mu ani slovo, ale pochopila jsem, že jede se mnou. Odkývala jsem mu spoustu věcí. Nic jiného mi nezbývalo, byla jsem mimo signál, mimo wifi a on ani nechtěl žádný překlad. Prostě mluvil. Navedl mě k pneuservisu, kam předem zavolal. Jeho stejně starý kamarád na nás už čekal.
Měla jsem zůstat v autě. Starý pán si se svým kamarádem asi dvacet minut povídal. Občas na mě ukázal, tak si říkám, že asi mluvili o mě. Během těch dvaceti minut se třikrát přišel podívat na mě (ne na auto) další, tentokrát zhruba padesátiletý automechanik. Pokýval hlavou a zase odešel. Po půlhodině povolali asi pětadvacetiletého mladíka. Ten konečně měl v ruce měřák tlaku. Tři pneumatiky pouze změřil a levou zadní dofoukal. V nastavení kontrolek (nevěděl ani jak nastartovat auto) nějak vyrušil, že už kontrolka nesvítila. Nápis STOP ZASTAV PRO KONTROLU asi vyrušit neuměl, ten mi svítil celé další dva dny. Chtěla jsem za opravu zaplatit, ale nic nechtěli. Všichni se na mě culili, tak já se usmívala na oplátku. Odvezla jsem Salvatora (představil se až na zpáteční cestě) zpátky k Elle. Přes translator jsem jim všem ještě jednou poděkovala a vydala jsem se za dalším dobrodružstvím.
P. S. Od příštího rána, po prvním ranním nastartování, mi začala pravidelně svítit modrá kontrolka – příliš nízká teplota motoru, ale tu už jsem úspěšně další dva dny ignorovala společně s nápisem STOP ZASTAV PRO KONTROLU.
Komplikace druhá – mobil
To, že mě další odpoledne čeká mnohem komplikovanější situace jsem samozřejmě netušila. Výletovala jsem dál, podle plánu neplánu, až jsem došla na kopec La Rocca Cefalú. Cestou dolů z kopce jsem se už těšila na kafe, sprchu a večeři. Ještě vyfotit pár racků na foťák. Co je vyfotit i na mobil? A to nešlo. Mobilní telefon mi přestal fungovat. Vůbec nereagoval na dotyk. Nakreslila jsem znak, otisklajsem palec. Nic. Hlavně nesmím panikařit. Naštěstí jsem ve městě, auto mám zaparkované a ubytování někde najdu.
Tady bych si dovolila vsunout dobrou radu pro začínající cestovatele. Pořiďte si kreditku!
Ano, je to dobrý sluha a zlý pán, ale když ji budete opravdu používat tak, jak se má, tak:
- nikdy nebudete depozit za auto platit ze svých peněz
- když se něco po, tak víte, že můžete
Samozřejmě, je důležité vyjíždět z domu s kreditkou plnou!
Sešla jsem do města. Nejprve jsem si dala kafe a smoothie. Jen na stojáka, ale tušila jsem, že než se dostanu ke sprše a večeři ještě to potrvá. Došla jsem na hlavní třídu. Poslouchala jsem kolemjdoucí a zastavila jeden pár ve středním věku, který mluvili italsky. Můj odhad byl správný, mluvili trošku anglicky a byli místní. Odnavigovali mě do obchodu s mobily. Sice jsem zašla ještě do dalšího, než který mi poradili, ale už jsem měla alespoň ten první v záloze, takže jsem věděla, že se ve městě nějaký nachází.
V obchodě
Největší překvapení bylo, kolik lidí bylo v obou obchodech s mobily a mobilním připojením. Dostala jsem se na řadu asi po půl hodině. To už jsem měla přehled, které mobily mojí značky nabízejí, jen jsem nedokázala srovnat cenu s těmi u nás, protože jsem byla opět bez internetu. Ukázala jsem svůj telefon prodavači a ten mě překvapil dotazem jestli ho může otevřít. Bylo mi to jedno, já už ho v podstatě odepsala. Byla jsem však v tom okamžiku jediná. Prodavač se stal okamžitě mým oblíbencem. Proč?
- uměl anglicky (mnohem lépe než já)
- nabídnul mi, že se na něj ihned podívá, že to bude trvat hodinu a stát 30 euro
Nechala jsem telefon v obchodě a šla se projít. Důležitý je metodický postup. Protože jsem byla po dvou pěších výletech po kopcích zpocená a špinavá, koupila jsem si nejdříve svetr. (Tohle asi ženám vysvětlovat nemusím a muži to stejně nepochopí, i kdybych o tom napsala samostatný článek.) Potom jsem se na parkovišti u auta převlékla, přebalila si věci v batohu, vzala si ty na večer a na noc, ať už se nemusím k autu vracet a vydala se hledat ubytování.
Ubytování nad očekávání
Čtyřhvězdičkové hotely jsem nechala jako poslední možnost. Měla jsem kreditku, ale netušila jsem, jak dopadne akce s mobilem a už jsem měla něco staženo za půjčení auta. Šla jsem zpátky po hlavní třídě a kousek za opravnou mobilů jsem uviděla poutač Baronetto B&B s uvedeným telefonním číslem. Baronetto (majitel) byl nejdříve hodně překvapený, že zvoním na zvonek u dveří, a bylo slyšet chvilkové zaváhání, jestli mě má vůbec pustit do domu. Když jsem mu ale vysvětlila situaci s mobilem, nabídnul mi svůj poslední pokoj. Čtyřlůžkový apartmán včetně kontinentální snídaně. Ano, kontinentální snídaně v Itálii. Kdo nezažil italské snídaně v podobě mikro brioche a mikro espresa nepochopí mé nadšení. Zaplatila jsem za ubytování. Místo sprchy jsem si opláchla obličej, učesala se, batoh vyměnila za kabelku a v novém svetru jsem vyrazila zpátky do obchodu s mobily.
Mobil si se mnou zahrává
Hned jak jsem vešla ukázal na mě prodavač vztyčený palec. Usmála jsem se a vystála další dvacetiminutovou frontu, než jsem přišla na řadu. Dal mi telefon na vyzkoušení. Já jej zapnula, zkontrolovala funkce, zaplatila 30 euro a s pocitem nesmírné radosti se vydala do restaurace na večeři k příležitosti oslavy opraveného mobilu.
Cestou do restaurace jsem zavolala domů manželovi, který už byl nervózní, že dlouho neodpovídám na zprávy. Z restaurace jsem ještě zavolala mamce, která sice tak nervózní nebyla, ale pro jistotu i ji jsem uklidnila, že mám telefon v pořádku. Objednala jsem si jídlo a víno. (Trošku jsem se rozšoupla, jednou za víkend si to přeci můžu dovolit.) Ještě jsem si na telefonu našla složení neznámého pokrmu.
Přinesli první chod – salát s plody moře. Telefon jsem měla položený vedle talíře. Najednou se v levé části obrazovky objevila bílá svislá čára od vrchu až dolů, která svítila úplně stejně a na stejném místě, ať jsem telefon zapnula nebo zase zhasla. Asi ho raději ještě jednou zanesu ráno tomu opraváři, problesklo mi hlavou a dál jsem telefon neřešila.
Dala jsem si druhou skleničku vína a přinesli druhý chod – tuňáka obaleného v pistáciové krustě. Pomalu jsem vkládala do úst sousto za soustem. U toho jsem pozorovala, jak se na telefonu velmi pozvolna mění černá obrazovka v soustavu zelených, červených a modrých teček. Zkusila jsem telefon rozsvítit. Teď se v tyto tečky začala proměňovat fotka na pozadí. Nejde to popsat slovy. Jím většinou docela rychle, ale myslím, že tohohle tuňáka jsem si opravdu vychutnala. S každým kousnutím přibývalo zelených, červených a modrých bodů a mi stejně pomalu docházelo, že na tomto telefonu si check-in letenek neudělám.
Ranní nákupy
Až jsem překvapená, jak dobře a klidně jsem spala. Ráno mě nebudil žádný budík. Vstala jsem, až jsem se cítila vyspaná, nasnídala jsem se výborné kontinentální snídaně a od Baronetta zjistila, v kolik otvírá obchod s mobily.
Prodavač byl docela překvapený, že mě vidí. Pokud jsem správně pochopila, odešel mi grafický chip. Půjčil mi náhradní telefon. Zavolala jsem svému muži. Naštěstí vím, kde na internetu najít číslo jeho číslo, protože si ho stále nepamatuji. Přes telefon jsem Michala navedla do svého internetového bankovnictví, aby zkontrolovat zůstatek na kreditce.
Zase jsem se při večeři tolik nerozšoupla a tak jsem si mohla dovolit kterýkoliv telefon z nabídky obchodu. Jen si myslím, že je mému muži (milovníkovi elektroniky a podobné techniky) dodnes líto, že mi nemohl nový telefon vybrat sám a po delším průzkumu trhu. Oba jsme ale s volbou spokojení. Vyšťavila jsem kreditku do dna a teď konečně můžu jít na pláž vyzkoušet jak fotí.
