Mám za sebou další poprvé, tentokrát je to sopka. Ani jsem si vlastně neuvědomila, že jsem nikdy nenavštívila žádnou sopku. Nikdy jsem po tom netoužila, nebo jsem nad tím vůbec nepřemýšlela. Když jsem se rozhodla trávit jeden z adventních týdnů na Lanzarote, návštěva sopky se stala samozřejmostí. Vylezla jsem na sopku a nejen to.
Sopka Caldera Blanca
Původně jsem hledala nějaký zajímavý turistický cíl pro svůj pěší výlet na ostrově Lanzarote. Na mapě mě zaujala vyhaslá sopka Caldera Blanca. Nachází se v docházkové vzdálenosti od zastávky autobusu a celková délka trasy je tak akorát na celoročně se neměnící letní počasí na Kanárských ostrovech. Moc jsem se ani nerozhlížela dál a rovnou si tento cíl svého výletu vybrala. Bonusem se stala vedlejší Montaña Caldereta. Tu jsem si nechala do zálohy, pokud by mi přímá cesta připadala příliš krátká.
Dojela jsem autobusem do vesnice Mancha Blanca a vydala se dost jasnou cestou ke kopci na obzoru. Po dvou kilometrech jsem minula parkoviště pro osobní auta. Hned za parkovištěm na mě čekalo místo, které mě ten den nejvíc uchvátilo – lávové moře. Není dobré začínat příběh tím úplně nej, ale jinak to nejde. Následovala další, pro mnohé asi turisticky pozoruhodnější místa, ale já byla v cíli hned na začátku.
Lávové moře
Samotné sopky jsou ze světlého kamení a zvedají se z ohromné plochy pokryté černými ostrými kusy vychladlé lávy. Za celý den mě už nic tolik nenadchlo a nepřekvapilo. Hned za parkovištěm mě úplně fascinovalo to množstvím neopracovaných, větrem ani vodou nezerodovaných kusů kamení. Ostrých a volně napadaných.
Mezi kameny se pomalu začínají probojovávat první malé rostliny a začíná kolonizace nehostinné krajiny. Je to vlastně ukázka počátku života na Zemi. Během celého výletu mě fascinoval jak celkový pohled na tu obrovskou černou plochu, tak jednotlivé malé rostlinky, které si v ní pomalu razí cestu.
Kráter sopky
Lávové moře je pouze cesta. Prošla jsem spletitými a někdy náročnými uličkami lávového pole, a začala stoupat k vrcholu. Po dvaceti minutách stoupání se přede mnou otevřel pohled na obrovskou zelenou díru – kráter sopky. Vydala jsem se doleva, kudy vedla turistická cesta, která pokračovala k nejvyššímu bodu stěny kráteru. Z nejvyššího místa byl pohled do nitra vyhaslé sopky ještě působivější. Kilometr velká díra v zemi, v podstatě pravidelný kruh a uprostřed se pomalu začíná rozrůstat les.
Otočíte se na druhou stranu (rozumějte ven od sopky) a několik kilometrů každým směrem vidíte pouze černé lávové moře přerušené pouze dalšími menšími sopkami a až za jeho hranicí stojí první domy jako známky civilizace. Fascinující. Dala jsem si malou svačinu a vyrazila dolů.
Sopka Montaña Caldereta
Cestou zpátky na autobus jsem ještě odbočila k druhé vyhaslé sopce Montaña Caldereta. Netušila jsem, jaká je to vzácnost, ale prý je docela neobvyklé moci vejít dovnitř do kráteru sopky. Tak tedy mé druhé netušené poprvé. To jsem si nenechala ujít a šla se podívat. Tady uvnitř menší sopky, protože ta byla blíže k parkovišti, už bylo poměrně více dalších turistů, ale i tak to byl moc pěkný zážitek.
Pokud budete mít cestu na Lanzarote, určitě navštivte Přírodní park Los Volcanes a prozkoumejte vnitřek sopky, ať už z okraje kráteru nebo přímo z jejího středu.
