Stiskněte "Enter" pro přeskočení obsahu

Nouzový stav

Dnes začíná čtvrtý týden od doby, kdy byl vyhlášen nouzový stav. Třetí týden, kdy jsem doma. Pokusím se nepopisovat, co se děje všude kolem, na to jistě má v dnešní době sposuta lidí spoustu různých názorů. Raději se pokusím popsat, jak jsem ty tři týdny prožila já. O prvním týdnu jsem napsala už v příspěvku „Zůstaň doma!“ a myslela jsem si, že s tím budu pokračovat pravidelně každý týden (mám přeci jen teď čas na psaní). Rychle jsem zjistila, že tahle myšlenka je krásná, ale chybná.

Proč více nepíšu?

Času mám samozřejmě spoustu. Do práce nechodím, do obchodu jezdím jen jednou týdně, abych se potkala s minimem lidí, co mi tedy brání ve psaní? Ze začátku jsem si myslela, že je to klasická prokrastinace. Mám psát, ale šiju. Mám psát, ale vařím. Mám psát, ale jdu na procházku. Vždycky se najde nějaké to ale…ale… Zjistila jsem, že nemůžu psát, protože jsem doma se svým mužem. Po třech týdnech se každé ráno probudíme a těšíme se na společný den a tady nastává to ale v mém psaní. Oba jsme hodně upovídání a zvykli jsme si během dne povídat. Glosujeme, to co právě děláme, prostě jednotlivé okamžiky prožíváme společně. Je to skvělé a rozhodně to nechápejte, že si stěžuji, jen mi to brání ve psaní. Proč?

Odpověď je jednoduchá, protože při psaní se musím soustředit na vlastní tok myšlenek a ty jsem se za ty dny doma naučila vyslovovat nahlas a můj muž mi na ně odpovídá. Tím se rozvine diskuze a můj vlastní myšlenkový tok je jinde než na papíře (nebo v počítači). Prostě to nejde. Dokážu psát ráno, když se probudím dříve než Michal. Ani si nejdu udělat snídani, rychle sednu k počítači a snažím se něco napsat, než se probudí on a já začnu vnímat jeho přítomnost. Musím mu přeci hned říct, co píšu.

Co dělám, když nepíšu?

Nechci se nutit do něčeho, co mi nejde. Prostě si počkám, až to půjde. Tímto se tedy omlouvám, že má březnová povídka do výzvy je ještě rozepsaná v šuplíku. Slibuji, že to doženu. Možná dřív než pomine nouzový stav, ale tady je opravdu napsáno možná. I když nepíšu, snažím se tvořit. Jen prostě jinak. Někteří z vás si možná všimli, že jsem usedla k šicímu stroji. To mě teď opravdu baví. Nejdříve jsem vyzkoušela ušít několik roušek, byly potřeba pro ty nákupy a procházky. Potom jsem si ušila první šaty.

Ano, tušíte správně, po další várce roušek, tentokrát pro mé blízké i pro sestřičky v dětském domově, které je urgentně potřebovaly, jsem ušila i druhé šaty. Tady jsou. Dokonce je už i počasí na to v nich vyrazit, i když zatím jen na návštěvu maminky.

druhé šaty
mé druhé šaty

Raduju se z maličkostí!

jóga
cvičím jógu

Podle mě je tohle důležité v každé době a když je vyhlášený nouzový stav, je to ještě důležitější. Raduji se v kuchyni, protože se mi povedla třená bábovka a domácí chleba už dostává téměř dokonalou podobu. Raduji se v obýváku, protože sem jsem si přenesla šicí stroj a vybudovala si tady malou dílnu hned vedle mini kanceláře svého muže, ať to k sobě máme blízko. Raduji se v ložnici, protože mi ráno nezvoní budík, a protože přes den ji přeměňuji na místo pro relaxaci, jógu a čtecí kout v jednom.

Nejvíce se samozřejmě raduji venku. Každý den se snažím vyrazit na procházku. Našlapala jsem za ty tři týny přes sto kilometrů na různě dlouhých vycházkách. Nafotila spoustu květů, pro Instagram naturova.cz a vyčistila jsem si řádně hlavu. Vím, že jsme teď všichni v těžké situaci a rozhodně ji nechci zlehčovat. Důležité je však zvednout hlavu, podívat se na to sluníčko tam nahoře a říct si, že zase bude líp.

Usmívejte se!

Radujte se z maličkostí!

Mějte se rádi!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *