Dnes ráno jsem zažila něco, co se mi běžně nestává. Měla jsem strach. Obecně moc často strach nemívám. Je mi nepříjemné, že za mnou jde někdo v noci prázdným parkem, nemám ráda pohled dolů skleněnou podlahou, ani příliš malý výtah, ale opravdový strach ten mám jen vyjímečně. Jsem za to ráda. Nechtěla bych být ustrašené stvoření, které se bojí vytáhnout paty z domu, protože může začít pršet nebo se může ztratit.
Procházka lesem
Probudila jsem se v našem hotelu v Novém Smokovci na úpatí Vysokých Tater. Hned po snídani jsem vyrazila na procházku. Sama. Vybrala jsem si cestu vedoucí od našeho hotelu, Slavkovským údolím, směrem k vrcholům hor. Protože ještě není turistická sezóna, probrala jsem schůdnost cest s recepční, nastudovala povětrnostní podmínky a za cíl jsem si stanovila hranici sněhové pokrývky. Prostě půjdu tak vysoko, jak mi sníh dovolí. Ještě kousek za posledními domy vedla lesem asfaltová cesta. Po půl kilometru asfaltky se značka stočila na úzkou lesní pěšinu a minula ceduli s nápisem „bezzásahové území – vstup na vlastní nebezpečí.“

Vyrazila jsem opatrně směrem do lesa. Les to nebyl vysoký, ale naopak nízký a hustý. Kolem mě rostly nahusto modříny, které měly větve už pěkně od země. Protože se pěšina klikatila jednou doleva, jednou doprava, nešlo vidět dále než na několik kroků. Po pár metrech jsem se ocitla uprostřed hustého modřínového porostu. Všemi směry vypadal stejně, jen vepředu a vzadu jsem dohlédla na vzdálenost tří kroků na pěšinu. Můj krok se zpomaloval. Hlavou mi začaly běhat různé myšlenky.
Děsivé myšlenky
Vzpomněla jsem na svou kolegyni Evu, která se mě nedávno v pauze na oběd ptala, jestli se nebojím chodit po horách sama, když jsou teď u nás v Beskydech medvědi. Rozumně jsem ji vysvětlila, jak malá je pravděpodobnost potkat medvěda na turistické trase, kudy projde denně spousta lidí. Najednou jsem si svými statistikami tak jistá nebyla.
Jak si můžu být jistá, že za tou zatáčkou nestojí medvěd. Tady nejsem v Beskydech, ale v Tatrách. Je jaro a medvědi teď vstávají a jsou hladoví. Hlavně se musíš otočit a pomalu se vrátit, bude tě ignorovat. Taky rodí mláďata a nejhorší je medvědice hlídající mladé. Když nepotkám medvěda, můžou tady přijít vlci. Smečce vlků se sama neubráním a posledního člověka jsem viděla v hotelu. Zvířata prý dokáží vycítit strach. Nesmím se bát.
Dál už ani krok
Po několika dalších krocích jsem ztuhla a nedokázala jít dál. Svými myšlenkami jsem sama sebe tak vyplašila, že jsem zůstala stát a začala koukat do mapy, kudy změnit trasu, abych nepotkala medvěda. Mapa mluvila jasně, buď můžu zůstat ve městě, nebo jít tudy dál. Myšlenky na návrat zpátky se mi pořád vracely jako bumerang a já stála na místě.
Chci opustit civilizaci, a když jsem chvilku sama už se bojím. Možná je to tím, že jsem biolog a vím, jak potichu se dokáží pohybovat šelmy. Ale tady žádné šelmy nejsou. Navíc medvěd je převážně býložravec. Mé vědomosti z oblasti biologie velkých šelem mi moc nepomohly. Trošku mě uklidnilo, že jediný trus, který jsem zatím potkala byly zaječí bobky. Představila jsem si svůj vlastní výraz. Zorničky roztažené strachem tak, že není vidět barva duhovky. Srdce bušící rychleji, než by odpovídalo strmosti svahu, po kterém jsem stoupala.

Panika, která mi zdřevěněla nohy, trvala pět nekonečně dlouhých minut. Touha opustit civilizaci však nakonec zvítězila. Po několika minutách v tranzu jsem se vydala opatrně dál. Opakovala jsem si dokola větu, že zvířata se mě bojí více než já jich. Moc to nepomáhalo, ale přeci jen mě to nakoplo k pohybu. Ptáci, první čmeláci a motýli mi nakonec dali za pravdu. Odlétávali do všech stran a vyklízeli mi cestu, jakmile jsem se přiblížila k místům, kde se vyhřívali a sbírali potravu. Já se začala uvoňovat a konečně jsem nabrala tempo. Připadala jsem si jako blázen. Po další půlhodině chůze se les více otevřel. Za svými zády jsem zahlédla prvního turistu. Už dlouho mi setkání s člověkem neudělalo takovou radost.
Zasněžený les
Dalších pár kilometrů uteklo v probouzejícím se lese jako voda. Slunce se zvedalo nad hlavu. Všude byl klid jen ptáci zpívali. Na pěšině se postupně začal objevovat sníh. Les houstnul a temněl. Od sněhové pokrývky stoupal chlad. Najednou se na svahu pode mnou uvolnilo několik kamenů. Začaly se kutálet hustým lesem dolů. Ztuhla jsem. Srdce mi zase začalo bít rychleji. Smysly jsem měla vyburcované adrenalinem. To byl asi ten hlavní důvod, proč jsem je zahlédla.
Koho? Ty, co mají ještě větší strach než já. Jejich mohutná těla a velké hlavy působí obrovsky, ale černé oči, které ostražitě sledovaly okolí z níkého porostu mlází, prozrazovaly, že mají strach. V ten moment jsem přesně cítila, jak se ti tři jeleni na svahu pode mnou cítí. Sice velcí, ale vyplašení jako králíci. Šla jsem dál. Při mém pohybu se rozeběhli i oni a rychle utekli do relativního bezpečí.

Ještě kousek jsem pokračovala lesem, ale sníh a zima zhoršovali pohodu. Otočila jsem se a vyrazila zpátky dolů. Hned za první zatáčkou jsem potkala dva turisty, kteří museli vyjít několik minut po mě. A potom další a další. Najednou mi les připadal plný lidí a já vůbec nechápala, čeho jsem se cestou nahoru tak bála. Asi toho neznáma. Toho, že jsem neviděla cestu před sebou a nevěděla jsem, co mě na ní čeká. Ale to neznámé je přece na všech nových cestách to krásné. Tak příště snad už bez strachu.