Co mě vede ke tvoření? Proč vůbec tvořím a věnuji se kreativním činnostem? Jak to máte s tvořením vy?
Podzim se blíží mílovými kroky a zima poběží asi hned za ním. Uvědomila jsem si tuto skutečnost dnes ráno, když pouliční světla zhasla v době vyzvánění mého budíku. Brrr. Je to hrůza dny se opravdu zkracují a teplo letních dní taky mizí. Jsem odjakživa teplomilec a představa několika měsíců v kabátu, svetrech a s černou tmou za oknem nenaplňuje mou mysl pozitivním myšlení. Na druhou stranu jsem věčný optimista (dobře možná optimistický realista, jak by někteří poznamenali) a snažím na všem špatném najít něco dobrého. V případě zkracujících se a chladnoucích dní je tomůj návrat k tvůrčím činnostem.
Během léta jsem se snažila věnovat venkovním aktivitám a tvoření jsem nechávala trošičku stranou. Hned co se ochladilo jsem však vrátila na pracovní stůl šicí stroj, který byl od června uklizený. Na parapetu okna zasychá obraz a v kuchařkách pokukuji po nevyzkoušených receptech. Už teď vím, že se mé sociální sítě začnou za chvilku opět plnit fotkami mých skromných výtvorů (pevně doufám, že v kombinaci s kulturními zážitky, kterých letos bylo opravdu pomálu). Ale zpět k hlavní otázce tohoto článku: Proč vlastně tvořím?
1. Nehoda nebo náhoda
Jako správná dcera svého otce (právě je to devět let od doby, kdy nás opustil a proto alespoň tato malá zmínka na jeho památku) projevuji své tvůrčí schopnosti při opravovaní věcí jinak neopravitelných nebo opravitelných pouze odborným zásahem (ten je v mém podání velmi vzácný). Klasickým příkladem takového opravování je například batikování zašpiněného oblečení. Kolik triček jsem už v životě zachránila jejich nabarvením nebudu ani počítat.
Nejaktuálnější příklad tohoto typu motivace k tvoření (a to se nechci chlubit) posunul zase o něco dál. V polovině léta nám v kuchyni spadly skleněné poličky. Nevím proč, nevím jak, prostě jsme se ráno probudili a poličky byly i s hmoždinkami vytržené ze zdi. Bez mučení přiznávám, že jsem je tam vrtala a věšela já. Vydržely dva roky. Uprostřed tohoto léta, možná vlivem slabého zemětřesení nebo únavy materiálu, už to prostě nevydržely.
Kuchyň jsem uklidila, vyhodila rozbitou misku a několik kusů ovoce, které stály přímo pod poličkami na stole. Řekla nějaké to sprosté slovo, když jsem viděla hluboké škrábance na loni natřené desce jídelního stolu. Zasádrovala jsem díry po hmoždinkách (to také byla docela kreativní činnost) a začala přemýšlet, co pověsím namísto poliček (ty sice přežily, ale už nemám odvahu je na původní místo vrátit, asi tam nepatří).
Už několik let mi doma leží olejové barvy, kterými jsem se pokusila nakreslit několik malých obrázků, ale nikdy jsem žádný nedokončila ke své spokojenosti. Teď ovšem přišla jejich chvíle. Vizi mám poměrně jasnou a dokonce se pomalu začíná zhmotňovat na plátně. Jestli jste někdy zkoušeli malovat olejovými barvami víte, že je to běh na dlouhou trať, protože každá vrstava se musí nechat zasychat tři až pět týdnů, než můžete nanést další. Na konečnou podobu obrazu si sice ještě budeme muset všichni (vy i já) ještě několik týdnů nebo měsíců počkat, ale prázdná stěna v kuchyni mě motivuje k pokračování a věřím, že dojdu ke zdárnému konci.
2. Nechuť k nakupování
Pokud jsem v některé oblasti netypická žena pak je to nakupování. Tedy ne, že bych neměla občasné chvilky, že si jdu udělat do obchodu radost, ale většinou nakupování čehokoliv považuji za nezbytnou nutnost, kterou odkládám až do poslední chvíle. Dobrým příkladem jsou nedávno upečené housky, které vznikly jen proto, že se mi do obchodu nechtělo.
Nejhorší je to asi s oblečením. Je pro mě jednodušší si koupit látku na dvoje domácí šaty (možná budou jen jedny a k tomu tričku, to ještě uvidím) než abych obcházela obchody s oblečením a zjišťovala, že nemají nikde střih, jaký bych si představovala a když už konečně ten správný kus objevím, dokonce i v hezké barvě, zaručeně nemají mou velikost. Nouze naučila Dalibora housti a mě zatím péct a šít.
3. Prostá potřeba tvořit
Toto je asi ta nejzákladnější motivace k mé tvůrčí činnosti. Samozřejmě by stěna v kuchyni mohla zůstat prázdná, nebo bych si mohla zajít koupit nějaký tuctový obrázek do obchodu. Samozřejmě bych mohla obejít pár obchodů, nakoupit také pečivo, tištěné přání i šaty. To všechno bez té práce kolem. Ale nechci!
Baví mě tvořit, vymýšlet a zkoušet nové věci. Baví mě tvořit jen tak pro radost, třeba tento článek jsem začala psát jen proto, že se mi během šití sama začala hrnout slova textu do hlavy. Stává se mi často, že se mi, během jedné tvůrčí činnosti, kdy se opravdu soustředím na konkrétní provedení jednotlivých kroků, začíná formovat představa jiného tvůrčího snažení, které mám aktuálně rozpracované, nebo s ním mám v plánu začít. Tak se mi během psaní vybavují jednotlivé detaily malovaného obrazu. Během malování šiju nebo píšu a podobně.
Mé tvoření je inspirováno mým tvořením.
Máte to taky tak? Přemýšlíte při jednom nad druhým, nebo se soustředíte jen a jen na aktuální činnost? Napište mi!
