Na konci léta jsme vyrazili na dva výlety vlakem. Každý z našich dvou víkendových výletů byl jiný a oba skvělé. Hlavním rozdílem bylo plánování. První výlet neměl žádný plán a můžete si o něm přečíst v článku Výlet vlakem do neznáma. Zážitky z druhého výletu, kdy jsme po Vltavě dopluli až do Posázaví, na vás čekají na této stránce.
Po Vltavě do Posázaví
Na rozdíl od první víkendové cesty v polovině srpna, ta zářijová byla téměř na minutu naplánována. Tedy alespoň první den. Během plánování jsem spojila dva naše cestovatelské cíle do jednoho víkendu. Nechci se moc chlubit, ale myslím si, že se mi to docela povedlo.
První cíl byl Michalův. Michal se chtěl projet vlakem po trati Posázavského pacifiku. Rovnou se přiznám, že se mi z časových důvodů nepovedlo zajistit parní lokomotivu, ale jak se dále dozvíte, možná to bylo i dobře. Druhé cestovatelské přání bylo moje. Já chtěla plout historickým parníkem na Slapy. Protože ráda plánuji spojila jsem naše dvě přání a celodenní výlet byl na světě.
Parníkem do Štěchovic
Vypluli jsme v sobotu ráno z Rašínova nábřeží v Praze historickým parníkem Vltava. Restaurační kolesový parník Vltava spustili poprvé na vodu v roce 1940. Od roku 2013 je zapsán jako kulturní památka České republiky. Plavba na něm je opravdový zážitek.
My měli navíc štěstí na skvělého průvodce, který byl do své práce opravdu zapálený. Do detailu vyprávěl o historii budov na břehu řeky Vltavy, od mostů (které samozřejmě nejvíce zajímaly mě), přes Barrandovské ateliéry, které zase obdivuje můj muž, po spoustu dalších architektonických i přírodních zajímavostí.
Velkým zážitkem byl samozřejmě průplav plavebními komorami. Ta první na cestě z Prahy byla tradiční asi třímetrová. Ta druhá, která naši loď zvedla o více než deset metrů, nám poskytla větší zážitek. Po téměř třech hodinách jsme dopluli do Štěchovic, kde pro nás první část výletu končila.
Od Vltavy do Posázaví
Nejsložitější pro mě bylo vymýšlení, jak se dostat po Vltavě do Posázaví. Moc možností jsem neměla a jak správně tušíte čím blíže soutoku, tím jednodušší to bude. Naštěstí se soutok Sázavy a Vltavy nachází kousek za Štěchovicemi, vydali jsme se proto směrem k Sázavě pěšky. První polovina zhruba pětikilometrové procházky měla do romantiky daleko. Protože Michal byl samozřejmě na invalidním vozíku, vyrazili jsme po silnici. Provoz nijak silný nebyl, ale prudkost kopce nás překvapila. No, pěkně jsme si mákli a v Hradišťku jsme byli rádi, že jsme rádi a hlavně, že jsme na kopci.
Hned za kopcem, když začala cesta prudce klesat (ani tohle není pro vozíčkáře a jeho doprovod žádná výhra) nás však uvítala hudba. Téměř jsem nevěřila vlastním uším. Věděla jsem, že přicházím do kraje bratrů Nedvědů, Wabiho Daňka a dalších mých oblíbenců z puberty, jejichž písničky si už od rána zpívám. Ale netušila jsem, že trempské písničky jsou slyšet celým údolím. Poradil nám strejda Google. Zjistili jsme, že se v Pikovicích pod kopcem (kam jsme měli namířeno na vlak) koná trampský festival.
Pro mě to byl splněný sen. Na festival jsme nešli, nezapadal do našeho přesného časového plánu, ale mně bohatě stačilo, během celé procházky i oběda v Pikovicích, nejen poslouchat muziku svého dětství, ale navíc kolem sebe potkávat typické trampy v maskáčích, s usárnami na ramenou, nožem za pasem a kloboukem na hlavě. Přesně takhle jsem si celou pubertu představovala tu Rosu na kolejích a Luka pod Medníkem.
Posázavský pacifik
Tratěmi Posázavského pacifiku jsou tratě
- číslo 210 – Praha – Vrané – Čerčany
- číslo 212 – Čerčany – Kácov – Světlá nad Sázavou
My nastoupili v již zmíněných Pikovicích a vyjeli do Čerčan. Z okna jsme pozorovali skály, řeku a spoustu chatových osad. Hodně dobrodružně působily tunely a mosty, kterými resp. přes které jsme projížděli. Chvilkami jsme zavřela oči a představovala si, jak ležím na louce nad řekou a sluníčko mi hřeje do tváře. Za chvilku jsme byli v Čerčanech a tam měli hodinu na přestup.
Opět jsme měli štěstí. Hned u nádraží se konaly obecní slavnosti, pivo teklo proudem, v nabídce byly klobásy, buchty prodávané místními školami, spousta jiných dobrot a hlavně opět živá hudba. Ani se nám nechtělo odcházet, ale další vlak už nejel a my měli zaplacené ubytování a objednanou večeři v Ledči nad Sázavou.
Michal byl ze začátku trošku rozmrzelý, že nepojede romanticky parním vlakem (parník mu asi nestačil), když ale na perónu v Čerčanech uviděl přistavený motorový vlak typu 810 v původním stavu, na celou parní lokomotivu zapomněl. Vyškrábal se do vagónu, já za ním vytáhla vozík a on už zasněně seděl u okna a vzpomínka, jak tímto vlakem jezdil celé dětství do školy a zpátky.
„Tohle je věší nostalgie než parní lokomotiva,“ prohlásil a bylo rozhodnuto. Výlet se podařil.
Opět nás čekala cesta s romantickým výhledem na řeku Sázavu, pomalu zapadajícím sluncem a myšlenkou na dobrou večeři.
Hrad Ledeč nad Sázavou
Ráno jsme u snídaně v Penzionu u řeky, který určitě na přespání nebo jen na večeři doporučujeme, plánovali, kam dál. Přímo z okna jsme koukali na místní hrad, takže rozhodování nebylo nijak složité a my vyrazili opět vzhůru do kopce. Stoupání bylo náročné, ale stálo za to. Průvodce byl opět velmi povídavý a celá prohlídka zábavná, což se u každého navštíveného hradu říct nedá. Po prohlídce jsme vyrazili na vlak. Já se těšila na pivo v nádražním bufetu, protože Poličku Otakara za 29,- korun si nemůžeme nechat ujít.
K pivu jsme si dali ještě gulášovku a klobásu a rozhodli se, že romantiky bylo už pro tento víkend dost. Nečekali jsme dvě hodiny na Posázavský pacifik a jeli raději až na konec Posázaví do Světlé nad Sázavou. Tam jsme sedli na rychlík zpátky do Prahy, ať se dostaneme rozumně do postele.
