Poprvé v životě jsme se s přítelem Michalem rozhodli vyrazit na vánoční dovolenou do teplých krajů. Vybrali jsme Egypt. Dokonce jsem já, milovnice turistiky a aktivní dovolené, odsouhlasila dovolenou pobytovou, protože po shonu a stresu, který na člověka doléhá v práci o adventu, si konečně snad najdu místo na psaní a opravdový relax. Nejdůležitější ale je do cílové destinace dojet.
Vyjeli jsme v pátek večer z domova na letiště. Není to poprvé, kdy s přítelem letíme s invalidním vozíkem. Je to celkem zábava. Na letišti většinou dostaneme přiděleného asistenta, který se o nás stará celou dobu od vstupu do letištní budovy až po Michalovo usazení se v letadle na místo. Tentokrát jsme odsouhlasili asistenta až od brány. Všechny kontroly proběhly bez problémů, jen jsme jednou nastoupili do špatného výtahu a projeli se dvě patra tam a zase zpátky.
Speciální letištní auto
Na rozdíl od cest s nízkonákladovými společnostmi, jsem při cestě s cestovkou mohla jet s přítelem celou cestu. Běžně ho u brány opouštím, a potkáme se až na sedadle v letadle. Poprvé jsem si vyzkoušela přepravu speciálně upraveným vozidlem, které dostane vozíčkáře ze země do letadla. Letuška mi ještě potvrdila, že v Katowicích mají lépe vybavené ovládání plošiny než v Ruzyni a jestli jsem si všimla toho joysticku, kterým byla plošina směřována. Zpomalení odletu jsme nástupem s vozíkem nezpůsobili. Doprava autem byla opravdu bezchybná. Auto bylo moderní a v dobrém stavu.
Komplikace v letadle
Letadlo na tom bylo hůř. Sedla jsem si na určené sedadlo a než nastoupili první z dalších pasažérů toužících po Vánocích v teplých krajích, tak se pode mnou sedadlo zlomilo. Chtěla jsem to jít nahlásit letušce, ale proti mně se řítil dav ostatních pasažérů. Musela jsem počkat až nastoupí úplně všichni, než se mi povedlo v úzké uličce protlačit se zpět k letušce. Sdělila jsem jí, že nemám na čem sedět.
Letuška se pokusila svépomocí sedadlo opravit. Bez úspěchu. Zavolala tedy letištní techniky. „Naštěstí mají potřebný náhradní díl. Já bych Vás neměla kam posadit, jsme úplně plní,“ řekla mi letuška. Technici zpevnili sedadlo s informací, že lépe to teď nepůjde. Sedla jsem si. „Stáhli to obyčejnou plastovou svorkou na kabely,“ řekl mi po dosednutí Michal. Zasmála jsem se a odcitovala mu na oplátku letuščina slova o náhradním dílu. Odlet se díky mému rozbitému sedadlu zpozdil o dvacet minut. Zadoufala jsem, že sedadlo vydrží skoro pětihodinový let. Vydrželo, jen se cestou pánovi v řadě před námi rozpadla opěrka pod ruku.
Po příletu jsem opět mohla vyzkoušet cestu autem pro vozíčkáře. Michal tvrdí, že na všech letištích na světě mají stejné auto značky Iveco. I v Egyptě ho měli. Asistent nás tentokrát doprovodil jen ke dveřím hotelové haly. Vešli jsme dovnitř. Před námi se táhla dlouhá fronta turistů u okénka s nápisem banka. „Do banky nepotřebujeme.“ „Ne, jen máme vložit 25 dolarů do pasu a dát to celníkovi.“
Celní kontrola
Přesně jak jsme dostali pokyny, tak jsme to udělali. Celník se na nás usmál, řekl, že nechce peníze, ale že potřebujeme vyplněný vstupní formulář. Vrátili jsme se, vyplnili formulář a vytáhli peníze z pasů. Podruhé jsme došli k celníkovi. Celník se nás tentokrát zeptal, kde máme víza. To jsme začali zmateně pokukovat kolem sebe, kde je máme vzít. Celník se nad námi slitoval. Invalidní vozík tomu určitě pomohl. Přivolal jednoho pomocníka. Pomocník vzal naše pasy i s penězi, předběhl celou řadu lidí u okýnka s nápisem banka a za minutu byl zpátky s vízy v našich pasech. Odešel tak rychle, že jsme mu ani nestihli dát bakšiš. Potřetí jsme došli k našemu známému celníkovi. Tentokrát s potřebnými vízy i vyplněnými formuláři. Celník otevřel můj pas, prohlédnul si fotku, potom si prohlédnul můj obličej a řekl mi, že se musíme vrátit zpátky. Zmateně jsem pohlédla směrem, kam zmizel celníkův pomocník. Co nám ještě chybí? Teď už jsem opravdu nevěděla, co mám dělat. Podívala jsem se zpátky na celníka a ten se usmíval od ucha k uchu, že to byl jenom vtip, že můžeme pokračovat dál do jeho země a dal nám každému razítko do pasu. Konečně jsme mohli projít.
Kontrola zavazadel byla rychlá, před námi ve frontě byli čtyři lidi. Než kontrolor projel rentgenem kufry prvních dvou, vytvořila se za námi dlouhá fronta. Když na ni kontrolor pohlédnul mávnul rukou a všem nám řekl, že máme zavazadla v pořádku a můžeme projít. Prošli jsme bez jakékoliv kontroly. Jsme v Egyptě. Oba poprvé mimo Evropu. Afrika nás uvítala vycházejícím sluncem a silným větrem.
Autobuskem do hotelu
Delegáta i autobusek, který nás měl odvézt do hotelu jsme našli rychle. Kufry se nalodily do zavazadlového prostoru. Michal se usadil na místo. Já pohlédla na řidiče a jeho pomocníka, kteří koukali na invalidní vozík, jako by něco takového viděli poprvé v životě. Ukázala jsem jim, že jdou sundat kola. Ty umístili na hromadu kufrů. Složila jsem kostru vozíku do nejmenší možné polohy a nastoupila do autobusku. Výraz v řidičových očích se nezměnil. Kostra vozíku zůstala na nástupišti až do naplnění celého autobusu. Přišel nás uvítat delegát z cestovky a řidič s pomocníkem se několikrát pokusili dostat kostru do autobusu dveřmi. Nepovedlo se. Potom zkusili zadní okno, kudy si podávali kufry. Nakonec řidič zavřel nástupní dveře. Kostru vozíku společně s pomocníkem prostrčili oknem u řidiče a zatarasili jí dveře. Vyjeli jsme. U hotelu jsme byli za čtyřicet minut a kupodivu směrem ven šel vozík vytáhnout na poprvé dveřmi. Po ubytování jsme šli dospat spánkový deficit z procestované noci.
