Zase jsem si vymysela něco nového. Tedy starého, ale jdu do toho s novou vervou. Před rokem jsem šila a podzim jsem zasvětila golfu (stále hraji a myslím si, že se zlepšuji). Na začátku roku jsem se věnovala svým vlasům (v CGM metodě dál intenzivně pokračuji) a teď jsem vrhlana fotografování.
Fotografování je tady s námi stále
Nějaký ten fotoaparát mám už od střední školy. Fotografuji dlouho a ráda a kdo ne? V době, kdy světu vládnou sociální sítě, a každý telefon je vybaven vestavěným fotoaparátem, je těžké nefotografovat. Fotí všichni a všude. Mnoho z nás zaznamenává svůj každodenní život do snímků, kterými potom plní sociální sítě. Nejsem na tom jinak.
Mám ve svém okolí spoustu kvalitních fotografů a obdivuji jejich práci. Na druhou stranu denně sleduji spousty fotek kamarádů, kteří se ani nezamyslí nad kompozicí nebo světlem, a plní mou facebookovou a instagramovou plochu fotkami něčeho, co nelze téměř ani identifikovat. Nerada bych v očích jiných patřila někdy do této skupiny lidí.
Určitě se nechci fotografováním živit (myslím si, že na to ani nemám). Ale když už se přeci téměř denně něčemu věnuji a navíc se tím chlubím (ano, není to nic jiného než chlubení se, přiznejme si to všichni) širokému okolí, mohlo by to fotografování mít alespoň nějakou úroveň.
Nejdříve byla koule
Patřím k početné skupině těch, kteří zaznamenávají a sdílejí svůj život v obrazové podobě, ale chci k tomuto přistupovat zodpovědně. Pořád se snažím někam posunovat a koncem loňského roku jsem udělala další krok. Všechno to vlastně začalo nákupem fotografické koule. Moc se mi líbily fotky na Instagramu pod hashtagy #lensball #crystalball nebo třeba #lensballphotography, které mě inspirovaly k nákupu. Jak jsem tušila není to jen o vlastnictví koule. Musíte se taky trošku naučit, co s ní dělat, co si můžete dovolit a co ne. Naštěstí mám vystudovanou optiku, takže tuším, že i taková koule má nějakou svou ohniskovou vzdálenost a limity.
V březnu jsem si vytvořila vlastní fotografickou výzvu uvedenou pod hasgtagem #ostravavkouli. Každý den měsíce března jsem ve svém příběhu zveřejnila fotku našeho města odraženého ve skleněné kouli. Byla to celkem zábava. Tady se můžete podívat na několik ukázkových fotek a celou sérii najdete na mém Rajčeti – ZDE.
Kurz fotografování – jak jinak než online
Co ale dál? Nemůžu přeci fotit jen kouli a věci v ní odražené. Koukla jsem tedy na vševědoucí internet a ten mi sám (ano, ta reklama je cílená a opravdu cílená je) nabídnul online fotografické kurzy. Vybrala jsem si jeden, který se mi líbit a teď v tom jedu. Každý týden běhám s fotoaparátem nebo mobilem u nás po parku. Beru je s sebou na výlety (tam jsem je tedy brávala vždycky) a pomalu se učím, co ty čudlíky, kterými jsem doposud jen náhodně otáčela, vlastně dělají. Pomalu zjišťuji, co můj fotoaparát umí a jak jej používat.
Fotografuji již dlouho a dokud byla většina kurzu offline nějak jsem se k nim nemohla dokopat. K něčemu je ta koronavirová doba dobrá. Dostala jsem zajímavé kurzy až k nám domů. Nemám sice kontakt s učitelem, který podle komentářů mých fotografií zatím vůbec ani netuší, ze kterého jsem kraje. Na druhou stranu si můžu jet v kurzu svým vlastním tempem a pomaličku zdokonalovat obrázky zachycující můj život.
Až kurz dokončím budu mít za sebou své další poprvé a to se samozřejmě počítá!
P. S Uvidíme, kdy se vrhnu na video.
