Jsou místa, která mi asi nejsou souzená. Taky to tak máte? Už jsem psala v článku Začínám s golfem o své naplánované cestě do Chorvatska, která skončila výukou golfu v Rakousku. Teď se mi povedl podobně husarský kousek. Ale Sicílie k těmto místům nepatří.
Paříž mi není souzena
Můžu si plánovat, co chci, ale prostě tak, jak mi není souzeno Chorvatsko, ani Francie mě nechce uvítat na svém území. Letenky do Paříže jsem nám koupila už v listopadu. Moc jsme výlet neplánovali. Chtěli jsme si město jen tak užít. Já už měla odložené i oblečení, ve kterém udělám v Paříži parádu. Jenže týden a půl před našim plánovaným odjezdem začala celá Paříž stávkovat, a aby toho nebylo málo, Michal pět dní před odletem onemocněl chřipkovým moribundusem tak strašným, že tři dny jen spal a spal. To rozhodlo. V tomto stavu určitě nepoletí do města, kde si nemůžeme být jistí, jestli se dopravíme z letiště na hotel a případně někam dál za nějakou památkou. Do Paříže se zase nejede.
Byla jsem z toho docela smutná, ale když se mému muži trošku ulevilo, i když stále ještě nebyl v plné kondici, řekl mi ať neblázním a jedu někam sama. Paříž ale vypadala opravdu nebezpečně. Taky jsem váhala, jestli jej nechat samotného doma, ale nakonec jsme se rozhodla zajistit mu support z řad ochotných rodičů, kteří se zase jednou o svého synka rádi postarají. Navařila jsem mu dobroty do mrazáku a šla se podívat, kam vyrazím.
Vzhůru na Sicílii
Možnosti nějaké byly, nebudu to však prodlužovat, protože cíl mé cesty je jasný už z názvu článku. Koupila jsem si letenky na Sicílii. Rozhodla jsem se jet bez plánu a cestu řešit až na místě. K letenkám jsem si ještě na zmíněné tři dny objednala auto v půjčovně a ve čtvrtek ve dvě ráno jsem vyrazila na letiště.
„Nejlepší dovolená je, když nemám žádný plán, na kterém bych byla závislá. Dovolená plná absolutní svobody.“
Dobře, musím přiznat, že ve středu večer mi to nedalo a nahlédla jsem do mapy, kterým směrem vyjet. První, co mě zaujalo byla Etna kousek od letiště v Katánii. Tak jsem se koukla po nějakých doporučených trasách a přemýšlela, jestli je zvládnu. To trvalo jen chvíli, než mi došlo, že nahoře na Etně je od 2000 m. n. m. sníh a lyžuje se tam a já jedu jen na lehko v jarní bundičce. Prohledala jsem oblasti s nižší nadmořskou výškou a určila si alespoň první cíl cesty.
Peřeje a vodopády Sicílie
Letiště jsem zvládla levou zadní, dala jsem si kávu a brioche (v podstatě francouzský croissant, ale jsem v Itálii, ne ve Francii). Našla jsem autopůjčovnu, vyřešila všechny formality a vyjela směr obec Francavilla di Sicilia. Nevím, jak jsem si Sicílii představovala, ale takhle ne. Nějak jsem měla představu jen těch pláží a měst. To, co jsem znala z turistických oblastí Itálie. Viděla jsem hory na mapě, ale nějak mi nedošlo, kolik jich je a jak jsou veliké (do výšky i rozlohou). Byla jsem úplně unešená. Tento pocit fascinace horami mi vydržel celé tři dny. Ani teď doma ještě pořád nějak nechápu, na jak krásném a fascinujícím ostrově jsem byla.
Všude kolem byly hory, ale já jako cíl svého prvního výletu měla řeku Alcantara. Cestou pětikilometrovým okruhem jsem se kochala jak výhledem na hory, tak samotnými peřejemi řeky. Počasí bylo jako z pohádky a já si užívala jarního sluníčka. A hlavně musím napsat, že všude bylo hodně, hodně ještěrek. Opravdu hodně. Vlastně téměř každý pohyb, který jsem zaznamenala byla ještěrka. O tom jak umí být řeka krásná a tvárná více poví fotky než slova.
Cesta přes hory
Po návratu k autu jsem koukla do mapy a rozhodla se vydat na sever, dojet k moři a tam si najít ubytování. Mohla jsem volit mezi placenou dálnicí, která lemovala pobřeží nebo menšími silnicemi vedoucími přes hory. Rozhodla jsem se samozřejmě pro hory. Protože už mám po středomořských státech něco nacestováno, zajela jsem si ještě před siestou do supermarketu pro pití a jídlo, protože do večeře se nebudu ani snažit hledat otevřenou restauraci. Vyjela jsem do hor.
Samotná cesta přes hory a zážitky z ní vyjdou na polovinu článku, proto si ji můžete přečíst v následujícím článku Komplikace na cestách.
Se západem slunce jsem dojela k moři. Začalo docela dost foukat. Zastavila jsem, hodila na sebe bundu, udělala prvních pár fotek moře, dala si suchary s marmeládou a zamluvila si nedaleké ubytování přes aplikaci. Protože jsem byla vzhůru v podstatě od 2 hodin ráno a celý den jsem řídila a chodila, nechtělo se mi vysedávat někde po restauracích. Nechala jsem si od hostitelky v ubytování doporučit nejbližší pizzerii. V té jsem si koupila večeři, kterou jsem snědla na pokoji, a která mi zbyla i k obědu na další den. Hned po jídle jsem se osprchovala a šla spát.
Cesta za vodopády
Druhý den ráno jsem se nemohla dočkat hor a hned po snídani jsem se zabalila a vyrazila do kopců. Po půlhodině serpentýn jsem dojela k výchozímu bodu turistické trasy k vodopádům Cascata del Catafurco.
Hned u auta jsem byla nadšená výhledem na zelené údolí a majestátní hory, které jej obklopovaly. Celou cestu jsem se zastavovala a cvakala foťákem a kochala se výhledy. Už jsem tady psala, jak jsem vůbec netušila, že je Sicílile tak hornaté a krásná. Nikdy jsem nebyla ve Skotsku, ale takhle nějak si představuji skotské kopečky, jen jsou možná o něco nižší, ani nevím. Tahle krása ale byla fascinující.
Šla jsem dál po jediné možné cestě. Když mi k plánovanému cíli chybělo něco málo přes kilometr byla cesta uzavřena brankou. Chvilku jsem váhala, jestli nepokračovat, ale když jsem viděla množství kravinců na druhé straně plotu, tak jsem se s vědomím, že dnes vodopády neuvidím, raději otočila a vyrazila na zpáteční cestu. Možná jsou vodopády krásné, ale Sicílie má i jiná kouzla a do ohrady s krávami dobrovolně nelezu. To už asi tušíte, pokud čtete mé příspěvky pravidelně. Cesta zpátky k autu byla stejně krásná jako ta od něj a já už přemýšlela, kam pojedu dál.
Cefalú – nejlepší trail Sicílie
Koukla jsem do prohlížeče, co radí cestovatelské portály, a dočetla jsem se, že nejlépe hodnocený trail na Sicílii je La Rocca Cefalú – krátký výlet na skálu nad historickým městečkem. Zdálo se mi to jako ideální místo pro další část mého výletu. Stihnu ještě jeden výlet během odpoledne, dole jistě najdu nějaké ubytování a nemusím už do večera nic řešit. Prostě ideál.
Zadala jsem Cefalú do navigace a vyrazila. Už podruhé jsem úplně nepochopila systém placení mýtného, tak jsem díky své chybě zaplatila celou trasu namísto pouhých reálně ujetých kilometrů, ale myslím si, že už jsem všem mouchám přišla na kloub. V centru města mi dost dlouho trvalo, než jsem našla parkoviště, kde můžu nechat auto přes noc a než jsem zjistila, jak za něj zaplatit. Potom už mi nic nebránilo se vydat nahoru na skálu.
Trošku mě překvapilo, že dole, na hranici s městem, po mě chtěli vstupné, ale bylo mi jasné, že nemám na výběr. Zaplatila jsem 5 euro a mohla jsem začít stoupat vzhůru. A potom už jen pořád nahoru a nahoru. Dá se to jednoduše spočítat, vyjdete od moře a dojdete k 268 metrů vysokému vrcholu kopce. Ani nejdete moc rychle, protože se pořád rozhlížíte a ohlížíte na zvětšující se obzor. S každým krokem nahoru vidíte dál a dál. Opravdu pěkný výhled a samozřejmě nahoře vidíte i na druhou stranu 😀
La Rocca Cefalú určitě stojí za návštěvu a kdybych nezažila na cestě dolů příhodu s mobilem, kterou opět najdete v příspěvku Komplikace na cestách, tak bych na ni měla ještě hezčí vzpomínku.
Konečně na pláži
Celý večer, noc a ráno druhého dne je v příběhu o mobilu, takže teď přeskočím na sobotní poledne. Když jsem konečně vyřešila problém s mobilem a těšila se na pláž. Musela jsem ještě znovu zajít prodloužit parkovné na další dvě hodiny a potom už jsem s radostí, že si můžu jen sednout a odpočívat, udělala právě to.
Došla jsem na klidnou písčitou pláž v Cefalú. Natáhla si nohy a poslouchala šumění moře. Sice foukal vítr, ale polední sluníčko hřálo, tak jsem odhodila bundu a užívala si paprsky jen v tílku. Na koupání to nebylo a ani jsem po něm netoužila. Po hodině a půl na pláži, kdy už se pomalu začala zaplňovat dalšími lidmi, jsem se zvedla a vydala se na svou poslední cestu.
Scillato, Etna a ze Sicílie domů
Cestou z Cefalú jsem konečně pochopila systém fungování mýtných bran a poprvé zaplatila pouze za projetý úsek. Po hodince jízdy jsem dojela do obce Scillato. Tedy až na její úplný konec. Tam jsem zaparkovala auto a vydala se po značené trase směrem k vrcholkům hor. Bylo horko a cesta do kopce byla náročná, ale říkala jsem si, že jsem ráda, že tady nejsem v létě, to bych takto odpoledne vůbec nezvládla vystoupat.
Na žádnou velkou túru jsem už neměla čas, tak jsem se prošla po hranici parku Parco delle Madonie. Kochala jsem se vrcholky nad hlavou a užívala si poslední den tohoto ostrova. Potom už jsem jen sedla do auta a jela zpátky k letišti. Po několika kilometrech jsem opět zahládla Etnu, která mě hlídala celý první den. Tentokrát jsem k ní přijížděla z opačné strany (vlastně jsem ji za ty tři dny celou objela) a překvapila mě svým kouřem. Zastavila jsem na na odpočívadle a vyfotila ji. Potom už jsem jen vrátila auto, došla na hotel u letiště, kde jsem si dala sprchu a pár hodin se vyspala, než mi brzy ráno poletí letadlo domů.
