Letos křičí mé tulácké já více než jiné roky:
„Hej, co pořád sedíš doma?“
Trošku jsem ho ukonejšila únorovým výletem na Slovensko, ale bylo to jen na chvilku. Chce pořád víc a víc. Využila jsme tedy příležitosti „myši mají pré“ (můj muž odjel schůzovat mimo město) a ani já nezůstala doma.
Sbalila jsem batůžek na záda a foťák přes rameno, koupila si lístek na vlak a vydala se na jižní Moravu. Konkrétně do Hustopečí. Víte, že v Hustopečích končí vlaková trať?
Mandloně a víno
Město Hustopeče je vyhlášené dvěma věcmi. Protože jsou uprostřed vinařské oblasti, je jednou z nich samozřejmě dobré víno. Druhým turistickým lákadlem jsou staré mandloňové sady na kopci nad městem. Ty sice měly hlavní období květu před dvěma týdny, ale ještě úplně neodkvetly a díky ne úplně dokonalému počasí nebyly tento víkend přeplněné turisty.
Vlastně jsem plánovala prožít tento víkend sama a docela se mi to povedlo. Jsem společenský člověk a vlastně si ani nedovedu představit den, kdy bych nemluvila s lidmi. Proto jsem se rozhodla věnovat jednotlivé kapitoly tohoto příspěvku lidem, se kterými jsem se během svého výletu setkala. (Myslím tím osobní setkání, ne zaměstnance obchodů, přepravních společností, pohostinství a podobně, i když ta dokáží být také zajímavá.)
Setkání první – pan Krobot
Tak toto setkání nebylo tak osobní, jak byste si mohli představit. Jednou z mých oblíbených knih je kniha Nečíst od Miroslava Krobota. A přesně tuto formu mělo i mé setkání s tímto divadelním velikánem. Toto setkání tedy bylo plánované a chtěné. Vedle foťáku a dobrého vína byl mým průvodcem celým víkendem a moc za to děkuji. Povídky uvedené v knize Nečíst (a to povídkové knihy moc nečtu) jsou pro mě nádhernou prací, která mě vždy pobaví, a při každém čtení mi ukáže něco nového.
Setkání druhé – vinař
Cestou dolů z kopce osázeného mandloňovými sady, s foťákem plným květů a krajiny, jsem zahlédla na vinici staršího pána, který stříhal liány jednotlivých stromků. Chvilku jsem jej u práce pozorovala a poté slušně pozdravila. Dostalo se mi milé odpovědi. Jako odpověď na svůj dotaz, jaká práce je na vinicích důležitá na jaře, jsem se dozvěděla mnoho nejen o této konkrétní vinici, ale také o tom, jak je potřeba vinnou révu zastříhávat, aby měly hrozny prostor pro růst. Myslím, si, že přesně toto je ten nejlepší způsob, jak se můžu postupně a pomalu dozvědět něco o tom, jak vzniká lahodný nápoj na mém stole.
Setkání třetí – sama se sebou
Mezi nejdůležitější setkání, která během svých cest mám jsou setkání sama se sebou. Čím jsem starší, tím lépe dokážu ocenit osamělé chvíle v liduprázdné krajině. Kdy si můžu všímat každého květu. Kdy svou chůzí plaším ptáky, kteří mě nechají dojít opravdu hodně blízko, a kdy si užívám ticha přírody. Celá cesta z Hustopečí do Velkých Němčic byla krásná.
Procházela jsem vinicemi i sady. Téměř jsem nepotkala živáčka a jediný, kdo narušoval ticho kolem byl vítr (tedy ten ho narušoval více, než bych si přála, ale to k tomu patří). Nejkrásnější místo, které jsem cestou potkala (pokud tedy můžu srovnávat, protože celá cesta byla moc pěkná) byl břeh řeky Svratky v Uherčicích a meandry stejné řeky před Němčicemi.
Setkání čtvrté – Ukrajinec
Ve Velkých Němčicích mě trošku vypekla místní hromadná doprava. Autobus do Židlochovic nejel z centra obce, jak jsem očekávala. Sice jsem půl kilometr na autobusovou zastávku vzala poklusem, ale protože odjel dvě minuty před avizovaným časem odjezdu, nestihla jsem ho. Na vlak to bylo dalších deset kilometrů (třináct jsem už měla v nohou) a další autobus jel až za čtyři hodiny. Rozhodla jsem se pro stopování. Zastavilo mi hned první auto. Řidič mluvil s přízvukem, ale docela jsem si rozuměli. Dozvěděla jsem se, jak je to se stopováním na Ukrajině, jak nepravidelně tam jezdí autobusy, a jak obtížné je stopovat v Praze. Tedy to jsem si kdysi sama zažila, tak jsme si přizvukovali.
Setkání páté – staré dámy
Vlak v Rajnhradu přijel za deset minut. Během nich jsem se zapovídala se čtyřmi staršími dámami, které byly sbírat medvědí česnek. Bylo jim líto, že jsem si nestihla dát kávu na konci výletu. A ke kávě patří přeci taky dortík. A nejlepší dortíky mají v Brně u (teď už si nepamatuji jestli to byl Skácel nebo Sekáč). Teď už s to tam jmenuje U Zemana. U Zemana je to jinde. Ale tam je to u Zemana taky. Není to tam nóbl, ale je to tam autentické a původní. Tam si musím zajít.
Potom přijel vlak. Ve vlaku jsem se od skupinky odpojila. V Brně si mě zase našly. Dovedly mě až pod schody. Tady vyběhněte nahoru a dejte se doprava, hned to tam uvidíte. Neviděla jsem. Prošla jsem dvě ulice, ale kavárnu jsem nenašla žádnou. Vrátila jsem se tedy před nádraží. Koupila si kávu do hrníčku do vlaku. Ve vlaku jsem si ke kávě vytáhla skleničku na víno a knihu pana Krobota a jela domů.
