Stiskněte "Enter" pro přeskočení obsahu

Druhá květnová svatba je za mnou

Nevím, jaký jiný nadpis zvolit, protože tento vystihuje vše. Druhá květnová svatba je za mnou. Slibuji, že odteď si dám zase na nějaký týden od svatebního tématu chvilku oddych. Tedy aspoň na blogu. V životě to do září asi nepůjde. S tím nepočítám.

I druhá květnová svatba byla jedinečná. Přesně tak, jak jsem psala minulý týden. Jedinečnost svatby už popisovat nebudu, tu jsme prožili. Pro mě osobně byla výjimečná malým soukromým překonáním sebe sama. Poprvé v životě jsem se nechala nalíčit vizážistkou. Překonala jsem své negativní pocity, které přicházejí, když na mě někdo tímto způsobem šahá a šla jsem do toho. Nejsem nějaká citlivka. Obejmu téměř kohokoliv na potkání, ale když mě někdo začne upravovat, nebo ještě hůř se začne vyptávat, jak mě má upravit. To je konec.

Překonání noční můry

Kadeřnice, pedikérka, kosmetička, ani švadlena nejsou zaměstnání, jejichž služeb bych využívala s nadšením. Uznávám, že někdy to je potřeba, ale určitě si to neužívám. Pokud mi někdo chce darovat zážitkový poukaz, tak ke kosmetičce, prosím, ne.

Tentokrát jsem se překonala a hodinu se odborně nechala líčit. Tedy předtím ještě zodpověděla několik otázek typu na jakou příležitost to mám a podobně. Ale narozdíl od některých návštěv kadeřnice, jsem na většinu všetečných otázek měla připravenou správnou odpověď. Dokonce i barvu svých šatů pro sobotní odpoledne jsem mohla předem nahlásit.

Po hodině jsem si nasadila brýle a koukla do zrcadla. Ten člověk, který se mi díval na oplátku do očí z protější stěny, byl někdo úlně cizí. Největší změna proběhla v oblasti obočí. Nešlo na ulicích nepostřehnout, že je moderní tmavé, výrazné obočí, ale mé je téměř bílé a nevím, proč bych měla jít takovou měrou proti přírodě.

„To máte naprosto dokonalé, vypadáte božsky.“
„Ne, nemám a vůbec se v tom necítím dobře.“
„To si zvyknete.“
„Já si ale nechci zvykat, já se chci cítit dobře.“
„Důležité je abyste vypadala dobře na fotkách, nebo toho budete celý zbytek života litovat.“

Ve chvíli, kdy jsem vedla tento rozhovor, po kterém jsem slečnu donutila snížit barevný odstín mého obočí asi o dva stupně, mě nenapadl argument, že na fotkách si ho klidně můžu domalovat. Byla jsem tak rozhozená, že jsem se na něco takto jednoduchého prostě nezmohla. Po zesvětlení obočí mně slečna doupravila rozdíl v barevném odstínu obou očí, který prý ona nevidí, protože má jiný úhel světla při pohledu na můj obličej než já při pohledu do zrcadla. Prvorepublikové linky, o které jsem ji žádala, jsem si raději doma dokreslila sama.

Přetrvávající rozhodnutí

Slečna vizážistka se myslím opravdu snažila udělat maximum podle svého nejlepšího svědomí. O tom nepochybuji, ale její představa o dokonalosti je té mé představě (tedy ne že bych si myslela, že někdy budu vypadat dokonale, pokud jsem něco takového někdy měla v plánu, tak už jsem svou příležitost poršvihla tak před dvaceti lety) hodně vzdálená.

Ještě jsem si k jejímu nalíčení vyzkoušela brýle, které mám určené na svůj svatební den (ano, prozradím další tajemství, jsou to ty na fotce u článku o líčení). Ukázala jsem se svému nastávajícímu a on, člověk, který mi řekne, že mi to sluší i v pytli od brambor, protože je prostě absolutní gentleman, on sám vyhodnotil, že líčení je příliš tmavé. Na prvorepublikovou svatbu jsem líčení nechala a výsledek po mých úpravách vidíte dole. Jediné, s čím jsem se opravdu dobře sžila, byl nový odstín rtěnky, kterou jsem si hned koupila.

Druhá květnová svatba v prvorepublikovém stylu

Tímto svým zážitkem jsem si potvrdila, že pokud se chci na své svatbě cítit dobře, bude na mě při předsvatebních přípravách šahat pouze kadeřnice a líčení opravdu zvládnu sama. Jdu trénovat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

4 + 6 =