Kdy jindy než na Velikonoce zveřejnit krátký lyrický text Vůně kostela, který prostě jednou vznikl přímo přede mnou, napasaný mou rukou. Potom nějakou dobu uzrával a dnes na Boží hod velikonoční si myslím, že je ten nejvhodnější den v roce k jeho zveřejnění. Veselé Velikonoce!
Kostel voní kadidlem. I ve dnech, kdy neprobíhá bohoslužba jsou prostory a zdi kostela načichlé kadidlem. Kadidlo je cítit z polstrování, z ubrusů i závěsů visících pod kazatelnou. Kadidlo je cítit ze starého, na mnoha místech ošoupaného dřeva, které vytvarované do podoby lavic tiše mlčí a čeká na věřící, kteří příště opět využijí jeho služeb. Stojím uprostřed kostela a myslím si, že kadidlem jde cítit i studená kamenná podlaha, ale nekleknu a nebudu to ověřovat.
…
Také zde voní fialky. Paní Šrámková každé ráno nosí čerstvou kytičku fialek do vázičky u vchodu kostela. Až odkvetou nahradí je šeřík a konvalinky. Přesně v tomto pořadí. Vím to. Každý rok se vůně květin střídají v pravidelném pořadí stejně jako jednotlivé měsíce a roční období. V každém ročním období náš kostel voní jinak, ale vždy podle řádu, který panuje na zahrádce paní Šrámkové.
Večer se s vůní kadidla a květin smísí ještě jedna intenzivní vůně. Těsně před zavřením kostela, v okamžiku, kdy už v kostele není nikdo jiný než kostelník, vystoupá do prostoru pod vysoký strop vůně právě zhasínaných svíček. Je vidět. Stejně jako vůně kadidla. Jednotlivé vlnící se proužky dýmu stoupají pomalu nahoru a někde nad hlavou se stejně pomalu rozplynou.
…
Zbytky dýmu, které se ještě nevytratily, se ve stejném okamžiku pohnou v průvanu. To kostelník otevře dveře a vyjde ven, aby mohl zamknout a jít spát. Vůně kadidla, fialek a ohořelých knotů se přes noc smísí a vytvoří tu nezaměnitelnou vůni, která mě uvítá, až s prvními ranními paprsky vejdu bočním vchodem přímo k oltáři, abych pokleknul k ranní modlitbě.
