Stiskněte "Enter" pro přeskočení obsahu

Výlet do města

Ema se konečně dočkala.

Už několik týdnů Ema doma prosila, aby ji pustili na výlet do města. Chtěla poznat ruch velkoměsta, o kterém zatím jen slyšela z vyprávění svých sester. Byla pilná a snažila se poslouchat. Dělala poctivě domácí práce a úkoly, všechno mívala uklizeno a často ji za její pilnost chválili, ale do města ji pořád pustit nechtěli, že na to je ještě moc malá.

Až dnes.

Dnes se dočká zasloužené, vysněné odměny. Konečně ji po dlouhém doprošování dovolili vyrazit se sestrami do velkého města. Jak jen se Ema těšila. Na ranní úklid se téměř nedokázala soustředit. Konečně se jí splní její sen a ona bude mít možnost si užít pocit svobody, o kterém zatím jen slyšela a snila. U skromného oběda dostala spoustu rad:
„Drž se svých sester a vždycky je měj na dohled!“
„Buď opatrná a koukej kolem sebe!“„K nikomu se moc nepřibližuj!“
„Chovej se slušně, ať se za tebe nemusíme stydět!“
Poslouchala jednu radu za druhou. Na všechny přikyvovala a opravdu se snažila si každou z nich zapamatovat.

Když Ema se svými sestrami opouštěla rodné hnízdo,

měla hlavu ze všech těch pouček plnou k prasknutí. Ale v okamžiku, kdy cestou kolem louky a pole dorazily konečně k prvním domům města, vytlačily nové dojmy všechny poučky z hlavy. Její sestry už ve městě byly dříve a s jistotou věděly, kam mají namířeno. Ema s lehkým zaváháním vyrazila za nimi. Míjely jednu ulici za druhou. Z oken se linula vůně čerstvě upečených buchet. Ema se chtěla zastavit a nasát sladké aroma, ale vzpomněla si na jednu z rad, které doma dostala a rychle se vydala za svými sestrami.„Kam máme namířeno?“Veronika se otočila na Emu:„Uvidíš, důvěřuj nám. Pokud chceš poznat krásu velkoměsta, tak sis nemohla vybrat lepší den. Bude se Ti to opravdu líbit.“Ema tedy poslušně následovala své starší sourozence. Když konečně dohnala Karolínu, která jí byla z jejich sester nejbližší, svou otázku zopakovala:„Kam teda máme namířeno?“„Copak neslyšíš tu hudbu?“„Jasně, že slyším, ale nevím, odkud přichází.“„Na náměstí je pouť. To si dáš do nosu. Je tam spousta limonády, cukrovinek, lízátek a koláčů. Uvidíš, jak se Ti tam bude líbit a pochutnáš si. Jen musíš být opatrná, ať se nám neztratíš.“

Pouť.

Tak takovou slávu nečekala. To se jí opravdu vyplatilo, počkat si se svým prvním výletem do města na dnešek. Zaposlouchala se do hudby vycházející ze stejného místa jako světelné paprsky, které za denního slunce nebyly příliš vidět, ale i tak jemně zabarvovaly oblohu do zelené, růžové a tyrkysové. To budou nejspíš kolotoče. Ale hlavním lákadlem pro ni jsou stejně stánky se sladkým jídlem. To Ema moc dobře věděla. Začala se na nadcházející odpoledne těšit ještě víc a zrychlila, aby byla uprostřed té záplavy vůní, chutí, zvuků a barev co nejrychleji.

Minuly poslední roh ulice sousedící s hlavním náměstím,

které se před nimi otevřelo jako pestrobarevný obrázek. Prostor byl přeplněn nejen barvami, zvuky a vůněmi, ale hlavně lidmi. Na lidi se Ema těšila nejvíce. Poslouchala o nich od svých sester denně, ale vidět je na vlastní oči, to bylo něco jiného.
„Dávej si na lidi pozor! Mají z nás strach, a proto k nám bývají nepřátelští,“ byla jedna z dalších rad, kterou před opuštěním domova dostala.

I přes veškeré obavy,

které v ní vyprávění o těch obřích tvorech vyvolávalo, se na setkání s lidmi těšila. Každý z nich vypadal úplně jinak. Jeden měl na hlavě tmavé dlouhé vlasy a krátké šaty, které připomínaly rozkvetlou louku vedle jejich domu. Druhý zase na své plešaté hlavě neměl ani jeden vlas a oblečenou měl zelenou košili s kalhotami ve stejné barvě. Prostě každý z nich byl úplně jedinečný, jako by si svůj vzhled sami vymysleli a namalovali. Jediné, čemu Ema nerozuměla, bylo, proč by se jí ti obrovští barevní tvorové žijící uprostřed hromad jídla a nektaru měli bát. Vždyť to množství potravy, které jim může vzít a odnést na svém maličkém těle domů je proti těm hromadám tak zanedbatelné, že si toho nemůžou ani všimnout. Svěřila se Karolíně se svými myšlenkami.

„Nebojí se, že jim ukradneš potravu,

ty hloupá,“ začala ji vysvětlovat Veronika, která její dotaz zaslechla, „bojí se tvého žihadla. Myslí si, že je chceš pobodat, proto se bojí.“
„Proč bych do nich bodala. To je raději pokoušu. Ještě jsem nikdy nic a nikoho nebodla. Jednou jsem zkusila žihadlo použít při chytání mouchy a bylo to tak vyčerpávající, že jsem potom prospala celý den a noc.“
„Já to vím, že žihadlo používáme až jako poslední možnost. Vím, že se snažíme se všemi nejdříve slušně dohodnout. S ostatními živočichy a se domluvit umíme, ale s lidmi se nám to pořád nedaří. Jsou jiní. Buď společnému jazyku nerozumí, nebo prostě rozumět nechtějí. Takoví jsou. S tím nic nenaděláš. Tak poleť. Za chvíli to poznáš sama a buď opatrná!“

Ema následovala své sestry uličkou

tvořenou stánky a stále se nemohla vynadívat na množství barevných lízátek roztodivných tvarů spirál, kytiček a dudlíků. Dokonce i hadi, kterých se ze začátku trošku bála, byly jen sladkosti obalené v cukru. Jejich postup uličkou se zpomalil. Její sestry se pořád držely v dohledu, ale už nedržely formaci. Začaly se po menších skupinkách rozdělovat a každá skupinka zamířila k jednomu ze stánků.

„Pojď sem za námi, Emo,“

volala na ni Karolína, „tohle lízátko mám nejraději. Poleť a vyzkoušej ten cukr, ve kterém je obalené.“
Ema se snesla níž a sedla si na lízátko poprášené bílým cukrovým popraškem. Sklonila hlavu a olízla povrch lízátka. Ta chuť ji překvapila. Něco takového ještě nikdy neochutnala. To byla lahoda. Úplná chuťová extáze. Byla to absolutní sladkost. Nektar z květů a ovoce, kterým se živila celý dospělý život, měla ráda. Byl také sladký, ale vždycky u něj byla cítit chuťová stopa závislá na druhu květu nebo plodu. Tohle byl úplně nový chuťový zážitek. Byla to prostě jen čistá sladkost. A byla výborná.

Plesk.

Těsně za jejím zadečkem přistály srolované noviny. Ema vyletěla nahoru. Narazila do plachty tvořící strop stánku. Rychle se zorientovala a vyletěla ven směrem k odpolednímu slunci. To bylo těsně. Konečně se pořádně nadechla a začala prohledávat pohledem celou uličku a hledat své sestry. Chvilku poletovala nad hlavami lidí různých velikostí a tvarů. Nejvíc se jí líbili ti nejmenší človíčkové. Spousta z nich měla v ruce obrovskou růžovou hroudu, kterou Ema nedokázala zařadit do popisu žádné ze sladkostí, o kterých slyšela od svých sester. V tom zaslechla nad hlavou své jméno.
„Emo!“
„Emo!“
„Kde jsi byla, měly jsme o tebe strach,“ překřikovaly se její sestry jedna přes druhou.
„Zapomněla jsem se u jednoho lízátka a potom mě ten člověk chtěl udeřit novinami.“
„Musíš být opatrná a držet se s námi pohromadě. Noviny jsou nebezpečné, ty ani nemůžeš bodnout.“

„Co je to ta růžová hrouda,

která tak sladce voní?“ zeptala se Ema Karolíny, když zase v klidu začaly poletovat po jednotlivých stáncích.
„To je cukrová vata. Je moc dobrá, ale při jejím ochutnávání musíš být opatrná.“
„Jak opatrná?“
„Dej si pozor, ať se ti nedostane na křídla, mohly by se ti potom slepit.“
„Opravdu?“
„Opravdu, spadneš na zem, kde tě může někdo zašlápnout. Raději si vždycky vyber nějaký kousek, který se nikdo nenese. To je jistější.
“Zbytek odpoledne strávila Ema se svými sestrami obletováním stánků s cukrlaty, koláči, cukrovou vatou, perníčky a lízátky. Dříve si nedokázala představit, že by se taková hora dobrot mohla vyskytovat na jednom místě. Když se odpoledne blížilo ke svému konci, potkaly se všechny sestry na oranžové střeše stánku s perníčky a domlouvaly se co dále.

„Já už jsem úplně přeslazená,“

prohodila Květa, která byla z celé skupiny nejstarší a nejzkušenější, takže její slovo bylo nejdůležitější, „zašla bych si na pivo, ať vyrovnáme chutě a potom už bude jen chvilka do soumraku. Cestou domů musíme ještě na louce nalovit nějaké mouchy pro naše larvy.“
Protože byla Květa nejstarší, bylo její prohlášení automaticky považování za odsouhlasený plán. Květa a ostatní Eminy sestry se rozletěly k okraji řady stánků a Ema se zeptala Veroniky:
„Co to je pivo?“
„Zapomněla jsem, že jsi dneska ve městě poprvé. Pivo je takový lidský nektar. Není tak sladké jako limonáda a jiné cukrovinky, které jsi dneska ochutnala. Ale bude ti taky moc chutnat. Uvidíš. Najdeš ho jen u těch největších z lidí. Ti malí se mu vyhýbají, nebo je ti velcí od něj odhánějí. Piva si musíš vždycky jen dvakrát líznout. Svět se ti po něm bude zdát hezčí, barvy pestřejší a hudba veselejší. Jsi hned přátelštější a všechno, co tě přes den trápilo je tak nějak dál. Však počkej a za chvilku to poznáš sama.“

Ema sledovala Veroničino vyprávění plná očekávání.

Tolik zážitků v jediném dni. Byla moc ráda, že je tak pracovitá a vybrali ji právě dnes k cestě do města. Než si během letu k hospodě stačila zrekapitulovat vzpomínky na všechny sladkosti, které dnes ochutnala, začala Květa s ostatními sestrami těsně v závěsu sestupovat dolů ke skupině velkých lidí, kteří seděli po menších skupinkách u jednotlivých stolů. Na stolech stály rozmístěné sklenice s nektarem, který se v paprscích slunce zlatě lesknul.

Některé sklenice byly nahoře uzavřené bílou pěnou

připomínající Emě cukrovou vatu.
„To je pivo, “ poučila tentokrát svou sestru Karolína, „vyber si raději ty sklenice, které už nemají tu bílou pěnu, aby sis o ní nenamočila a neslepila křídla.“
Ema chvilku kroužila nad stoly a pozorovala své zkušenější sestry, jak se rozdělily do menších skupinek a postupně si každá skupinka vybrala jeden stůl a každá sestra svou sklenici piva. Po chvíli sledování se přidala ke stolu, kde už na pivu hodovaly Karolína s Veronikou. Přiletěla k nejbližší sklenici a opatrně začala sestupovat vnitřním obloukem dolů k hladině piva. Po vzoru svých sester si dvakrát lízla a vydala se zpátky nahoru dřív, než si jí někdo všimne a bude ji zase chtít praštit novinami.

Ve chvíli,

kdy doletěla do výšky nejnižších větví staré lípy stojící nad stoly, se ji začala trošku točit hlava. Vyrovnala výšku a rozhlížela se po okolí. Najednou jí připadalo, že sluníčko hřeje o něco víc, než hřálo před chvíli a lidské hlasy ozývající se zespodu jsou melodičtější a působí jako veselá písnička. Veronika měla pravdu, účinek piva byl ohromující. Barvy a zvuky od kolotočů v dáli překypovaly pestrostí a ladnými tóny. Ema se cítila radostněji a svět kolem ní jako by se radoval s ní. Udělala ve vzduchu několik přemetů a na okamžik úplně zapomněla, kde je.
„Uklidni se ty divoško!“ zavolala na ni stejně rozesmátá Karolína.

Po několika minutách Květa obletěla skupinku sester

a křikla:
„Každá poslední napití a potom do formace, poletíme domů.“
Ema se společně se svými sestrami snesla dolů ke stolům a vybrala si sklenici piva. Jak však byla v euforii, nevšimla si pěny a při přistávání si do bílé čepice namočila křídla. Zkusila se nohami přichytit sklenice, ale vlhká křídla ji překlopila dozadu. Ema spadla na stůl. Ihned po dopadu se jí podařilo otočit se na nohy. Pokusila se roztáhnout křídla, ale marně. Byla slepená a mokrá. Vydala se tedy pěšky k okraji stolu, kde sedělo méně lidí. Snažila se působit nenápadně. Nad její hlavou už její sestry začaly tvořit formaci k odletu. Slyšela, jak Veronika volá:
„Emo, pospěš si, odlétáme.“

Právě se chystala odpovědět,

když se ozvala rána. Buch. Na Emu to zapůsobilo jako zemětřesení. Celá plocha stolu, po kterém se snažila utéct, se otřásla. Ema se chvilku zastavila a potom pokračovala v cestě k okraji stolu. Najednou ale narazila do neviditelné stěny. Začala volat na Veroniku a ostatní své sestry.
„Jsem tady a mám mokrá křídla,” ale její zavolání ji jenom více vyplašilo.
Vrátilo se totiž k ní v ozvěně zpátky. Co se to stalo se světem? Snažila se obejít neviditelnou stěnu, která tvořila překážku mezi ní a okrajem stolu. Podívala se doprava a viděla, že stěna zatáčí zpátky, do prostoru odkud Ema přišla. Podívala se doleva a oslepily ji paprsky zapadajícího slunce. Zkusila znovu zavolat na své sestry, ale zvuk vlastního hlasu se jí stále vracel zpátky v ozvěně. Nad hlavou uviděla Karolínu s Veronikou a několika dalšími sestrami. Pokoušely se na ni volat, ale jejich hlasy k ní nedolehly. Snažili se přiletět blíž k Emě, ale nedařilo se jim to. Ema konečně pochopila, že některý z lidí sedících u stolu nad ní otočil prázdnou sklenici a uvěznil ji tak.

Její sestry se snažily dostat k Emě,

ale marně. S tak velkou sklenicí neměly šanci pohnout. Ema se znovu podívala jejich směrem a uviděla jen smutné pohledy. Loučily se s ní. Ony mě tady nechají. V prvním okamžiku jí to překvapilo, ale ihned pochopila, že to je správné rozhodnutí. Musí ještě nalovit mouchy pro mladé a se sklenicí jí stejně nepomůžou. Smutně pohlédla na formaci sester odlétajících k jejich domovu. Zkoušela obcházet sklenici dokola, jestli někde nenajde škvírku, kudy by se mohla protáhnout, ale sklenice se stolem vytvořila dokonalé vězení.

Paprsky nízko stojícího slunce

ji přes skleněnou stěnu rychle vysušily křídla a Ema mohla ve svém vězení konečně vyletět nahoru. Nijak ji to ale nepomohlo. Létání bylo pouze náročnější než chůze a po chvíli kroužení kolem skleněných stěn Ema zjistila, že létáním zbytečně spotřebovává vzduch, který ji pod sklenicí ještě zbýval. Dosedla tedy zpátky na stůl a schoulila se ke stěně sklenice. V hlavě si začala promítat vzpomínky na všechny sladkosti, které ten den ochutnala, aby si zlepšila náladu. Znovu si vybavila pocit při prvním olíznutí cukrového lízátka a dál vzpomínka na všechny chutě, které ochutnávala. Až došla k pivu. To ji připomnělo její současnou situaci. Bylo jí smutno. Začala si uvědomovat, že tady v tomto skleněném vězení, v den, kdy zažila nejšťastnější chvilky svého života, pravděpodobně umře.

Ema zavřela oči a snažila se

zaplnit mozek vzpomínkami na sladkosti, které ten den snědla. Najednou padlo na sklenici tvořící její vězení stín. Byl rychlý. Ve stejné chvíli zaslechla lidské volání:
„Kačenko, to nesmíš, je tam vosa!“
S posledním slovem se kolem Emy prohnal závan čerstvého vzduchu, který vznikl tím, že jeden z těch malých človíčků, které si prohlížela odpoledne, zvedl sklenici do vzduchu.  Potom byl odtažen, společně se sklenicí, druhým větším člověkem od jejího konce stolu. To už ale Ema neviděla. Nezaváhala ani na chviličku a vyletěla směrem vzhůru ke koruně lípy. Byla zase volná. Může se vrátit domů a společně se svými sestrami vzpomínat na prožité dobrodružství. Obletěla jedno cvičné kolečko nad stolem a potom už zamířila k louce za městem, kde věděla, že se nachází její domov.

Ema

Pokud se vám povídka líbila a chcete si ji stáhnout v pdf formátu můžete použít tento odkaz:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

16 + = 19