Proč si nezavzpomínat těsně před Vánocemi na návštěvu teplých krajin. Na konci října jsem se vrátila z další z mých cest na jih Španělska. Před necelými třemi roky jsem zde prožila úžasných pět měsíců na Erasmu, které mi hodně změnily pohled na život. Letos v říjnu, kdy jsem začala psát tento článek, jsme se vrátili z návštěvy kamarádů, kteří se sem na začátku letošního léta přestěhovali. Rozhodla jsem se vám tuto část Španělska trošku přiblížit, aby jste měli třeba tip na příští dovolenou.
Andalusie je území na jihu Španělska s rozlohou o deset tisíc kilometrů čtverečních větší než naše republika, takže pokud jste si mysleli, že je to nějaký kousek země, měli byste přehodnotit své představy. Je to historicky staré a významné území, které by jen popisem svých památek vystačilo na spoustu článků. Ale stejně jako není můj blog o vaření, nebude, a tady dodávám asi, nikdy jen o cestování. Takže se mé nejsilnější pocity a nejoblíbenější místa z Andalusie pokusím shrnout do jediného příspěvku (ani tady ale neříkám nikdy, možná ještě nějaký příspěvek o nejoblíbenějších andaluzských místek napíšu). Detailnější zážitky z některých míst jsou stále k dispozici na již zmíněné stránce o mém Erasmu.
Památky Andalusie
Začnu zmíněnými památkami. Protože je Španělsko silně katolická země, stojí v každém městě obrovská nebo ještě větší katedrála. Jestli jste nikdy v žádné nebyli, určitě některou z nich navštivte. Pokud jste už dva nebo tři tyto chrámy navštívili, víte, že si jsou velmi podobé, ale vynechat je úplně při návštěvě jihu Španělského království by byla chyba. Doporučuji si zjistit čas bohoslužby a vmísit se mezi místní věřící, ať nemusíte platit turistické vstupné.
Pevnosti
Od sedmého století byla Andalusie pod nadvládou Arabů, kteří o tuto část Iberského poloostrova střídavě přicházeli až do konečného dobytí křesťany v patnáctém století. Stopy arabské kultury jsou tady proto patrné v architektuře téměř každého města. Nejvýrazněji je uvidíte v původních arabských pevnostech, které byly vybudovány na stategických kopcích. Také tyto pevnosti jsou si velmi podobné, největší rozdíl je v jejich stupni dochování. Nejznámější je Alhambra v Granadě, ale pokud si nestihnete koupit včas lístek, můžete třeba navštívit tu v Almérii, kde se natáčel seriál Hra o trůny, nebo některou z mnoha dalších v jiných městech.
Tři nej památky
Pokud zůstaneme u míst, která byla použita ve filmu je potřeba zmínit Plaza de España v Seville, náměstí, které je plné arkádových chodeb a promenád a natáčely se zde scény z druhé epizody Star Wars.
Střídání arabské a křesťanské kultury nejlépe vystihuje Mezquita v Córdobě. Jedna z nejkrásnějších staveb tohoto rozsálého území, která byla původně postavená ve středověku jako mešita, a do které byla v 16. století vestavěná římskokatolická katedrála. Nádherná stavba, kde na vás dýchne duch doby a klid.
Do třetice nejhezčích památek, i když seznam by mohl být samozřejmě mnohem mnohem delší, bych zařadila Puente Nuevo v Rondě. Most, který patří k jedné z nejhezčích staveb, které jsem kdy viděla na obrázku. Ten mám jako jeden z velkých cílů pro svou přístí návštěvu, protože Rondu jsem ještě sama nenavštívila. Mám alespoň motivaci se do Andalusie brzy vrátit a tento most si vlastnoručně vyfotit pro svůj web mostiky.cz
Středomořská příroda
Hlavní motivací k návratu do Andalusie jsou pro mě ale její přírodní krásy. Když jsem sem jela poprvé, vůbec jsem netušila, jak rozmanitá a krásná je tady příroda. Vedle očekávaného moře a pláží jsou tady také vysoké a někdy hodně vysoké, vždyť Sierra Nevada má necelých 3 500 metrů nadmořské výšky, hory.
Kopce, hory, kopečky
Já osobně jsem si zamilovala pohoří Sierra Cazorla tvořící krásné údolí táhnoucí se od pramene hlavní andaluzské řeky Guadalquivir, která právě zde pramení a protéká celou Andalusií. Potkáte ji například v již zmíněných městech Córdobě a Sevilli a dovede své vody až k Atlantskému oceánu.
Ale zpět k jejímu začátku. V Cazorle jsem byla několikrát, ale projít ji celou by byla záležitost měsíců a stejně před vámi vždycky něco schová. Nejkrásnější je, když jdete po jejich náhorních plošinách, nad hlavou vám létají supi, vzadu na šedivých kopcích tušíte místní kozy a víte, že už jste celý den nepotkali člověka, protože Španělé rozhodně nejsou tak velcí turisté jako Češi.
Ať se dostanete kamkoliv, stane se toto místo vaší součástí.
Anita Desai, indická spisovatelka
To ticho přerušovné jen větrem vám teprve ukáže, jak může vypadat svoboda. Potom sestoupáte níž do jednotlivých roklí a tam se vám krajina mění přímo před očima. Krásně průzračné pramínky se spojují do řek a říček, aby všechny rozšířily tu hlavní andaluskou vodní tepnu.
Španělé nejen, že nejsou turisté, ale obecně jsou hodně pohodlní, takže pokud chcete kouknout na krásu jejich hor a neláká vás vítr prohánějící se na odlehlých planinách, kam dojdete opravdu jen pěšky, můžete vyjet na spoustě míst hodně vysoko autem. Taky doporučuji některou z cest do zapadlých horských vísek místní hromadnou autobusovou dopravou. Ona ta panoramata cestou jsou nádherná i za oknem.
Třetí způsob dopravy na kopec jsem využila letos v Benalmádeně. Sice místní kopce nesahají do třech tisíc, ale vyjet lanovkou téměř od moře až na vrchol je opravdu pohodlné. Můžete tak obdivovat svět z ptačí perspektivy úplně bez námahy jako pravý Španěl.
Přírodní parky
Andaluská příroda nejsou samozřejmě jen hory, i když ty zdejší opravdu miluji. Z dalších pěkných míst bych doporučila cestu do Fuente de Piedra, kde můžete vidět jako na jednom z mála míst v Evropě hejna plameňáků ve volné přírodě. Hned kousek odtud je skalní městečko El Torcal de Antequera, keré je opět plné koz a supů.
Andalusie je plná národních parků. Osobně se mi moc líbilo, samozřejmě vedle těch horských, v národním parku Doñana, jehož speciální flóra je daná pískem nafoukaným od oceánu až do vzdálenosti několika kilometrů od pobřeží. Posledním, mnou nenaštíveným místem, které mám ale na svém andaluzském wishlistu, je národní park Cabo de Gata-Níjar se svými sopečnými útesy.
Jídlo a zase jídlo
Třetí velkou oblastí, proč jet do Andalusie je jídlo. Také pojednání o španělském jídle by vydalo na několik samostatných příspěvků, takže se pokusím shrnout jej do několika vět, i když vím, že to půjde obtížně.
Španělé jí na naše poměry zdravě a málo, ale užívají si to a umí si jídlo vychutnat a taky občas zhřešit. Protože mají kousek moře najdete zde samozřejmě sposutu pokrmů s rybymi a dary moře, které já osobně miluji. Protože mají teplé podnebí, mají celoročně zásobu čerstvého ovoce vlastní produkce, zejména chuť místních pomerančů je božská…prostě ňam.
Sladká Andalusie
Pro Andalusii jsou typická i méně zdravá jídla. Prvním z nich jsou přeslazné minizákusky. Andalusané milují sladké v jakékoliv podobě ať už malé deserty, minizákusky nebo gumové bonbóny. Mohou se po nich utlouct a není problém na jedné ulici najít tři obchody se sladkostmi na váhu, mezi nimi další tři zmrzlináře, dvě cukrárny a ještě pekařství plné minicroissantů a koblížků, které jsou třikrát sladší než u nás.
Druhou určitě nezdravou, ale typicky andaluzskou sladkou svačinkou jsou churros. Ne tak sladké, ale mastné tyčinky z těsta podobného koblihovému, které jsou smažené v oleji a které se pro zlepšení chuti namáčejí do horké čokolády. Mňam, jen pozor na zuby.
Tapas jsou pokličky
Úplně nejtypičtějším jídlem není ani tak druh jídla jako jedno z denních jídel, které se u nás nevyskytuje, tedy minimálně ne v této podobě. Z Andalusie pocházejí tapas.
Co to je? Tapas jsou malé porce jídla servírované k pití. Jejich původ sahá do období, kdy byla Evropa postižena morem. Pro snížení rizika nákazy si v této oblasti nechala šlechta zakrývat skleničky malými talířky, aby se jim do vína nedostala infekce. Aby talířky nebyly úplně chudé, začali jim na ně sloužící pokládat malé porce jídla, které se přikusovaly v průběhu pití nápoje. Protože se poklička ve španělštině řekne tapa (množné číslo tapas), vznikl název právě odtud.
Zvyk dávat k pití drobné jídlo překonal morovou ránu, zůstal v této oblasti dodnes a rozšířil se dál do celého Španělska. Dnes se již tapas neservíruje přímo na skleničce, ale na malých talířcích vedle pití a v Andalusii se často mimo turistické oblati setkáte s tradicí, že zaplatíte za pití a tapas k němu dostanete v baru zdarma.
Sdílení – nesdílení
Druhý zvyk pocházející zřejmě ze stejného období vás může překvapit. Tak jako jsme my zvyklí jíst každý ze svého talíře, ale často nám nevadí se napít například na výletě od kamaráda, mají to Španělé právě naopak. Tapas dají do středu stolu a všichni jedí společně. Ale když se chcete napít od Španěla z jeho skleničky nebo láhve podívá se na vás pohledem, jestli jste se zbláznili. Když nemáte vlastní kelímek, do kterého vám může nalít vodu nebo jiné pití ze své láhve, napít vám nedá.
Neprocestovala jsem toho ze světa moc. Z Evropy mám projeto o něco víc a do Andalusie jsem se poprvé dostala obrovskou náhodou, ale jsem za to moc ráda. Miluji tuhle oblast a ráda se sem vracím. Už teď se moc těším na další cestu a věřím, že i vám jsem dala tip na skvělou dovolenou.
