Last updated on 25. 1. 2019
Když jsem žila v Praze, měla jsem ve zvyku chodit si před prací zaplavat. Teď, v Ostravě, chci opět na tuto mou zapomenutou tradici navázat. Plánovala jsem to už dlouho. Nejdříve mi to nedovolovala poloha bazénu vůči bytu a práci. Potom mi zase v ranní návštěvě bazénu bránila pracovní doba. Teď už výmluvy došly. Krytý bazén mám tři minuty chůze od domova a většina směn mi začíná v deset hodin. Takže ranní plavání se opět dostalo do kurzu.
Cesta k bazénu
Dnes jsem konečně do toho šla. Doma po probuzení jsem se oblékla do plavek, přes plavky jsem si natáhla šaty. Zabalila jsem si plaveckou kartu, padesátikorunu na zálohu na čip, ručník, šampón, klíče od domu a vyrazila na bazén. Před dveřmi do budovy čekali už tři další zájemci o plavání. Přesně v sedm hodin nás paní pokladní pustila dovnitř. Všude bylo ticho a klid. V šatnách nebyly žádné běhající děti a volající maminky a podlaha zatím byla úplně suchá. Stejně tak ve sprchách.
Poklidné sportování
Když jsem došla k bazénu, čekala na mě klidná modrá plocha bez jediné vlnky. Byla jsem zde sama. Po hladině běhaly paprsky ranního slunce. Krásný uklidňující pohled. Jako by bazén volal: „Pojď se do mě ponořit!“ Chtěla bych napsat, že jsem se postavila na okraj a skočila ladnou šipku. Hladina se při dotyku mého těla s vodou téměř nezčeřila a já si užila chvilkový pocit ničeho. Ten pocit, když jsem před prvním tempem proplouvala klidnou modří jen setrvačností.
Nechci lhát, představa je to hezká. Považuju se za velmi dobrého plavce, ale skoky do vody mi nikdy nešly. Do bazénu jsem vlezla po schůdcích a sebekriticky bych své pohyby při tomto vstupu do vody nenazvala ladné. Ale první vlny na jinak nehybné hladině během mého sestupování do vody ladné byly. Plavu ráda. Plavání je pro mě kromě sportovního výkonu hlavně psychický relax. Vypnu mozek a jen počítám uplavané metry tak dlouho, dokud nedospěji k tisícovce. Tím má mise v bazénu končí a já psychicky odpočinutá a fyzicky protáhnutá pokračuji v dalších denních činnostech.
Pánský klub
Stejně tomu bylo i dnes, jen s malou změnou. Během plavání jsem trošku pozorovala okolí. Opravdu jen trošku. Jsem krátkozraká a při výměně dioptrických brýlí za plavecké se mi okolní svět poměrně solidně rozmaže. Po prvních uplavaných stopadesáti metrech se začali postupně objevovat další lidé. Bazén se pomalu zaplňoval. Poklidnou hladinu zaplnilo malé vlnobití. Celkem jsem napočítla devět osob. Pro mě překvapivě samých mužů.
Chvilku jsem se cítila jako narušitel v pánském klubu. Dva z pánů se rozcvičili a začali stejně jako já kondičně plavat. Ostatní mě překvapili. Nějak jsem očekávala, že když si člověk přivstane na sedmou ráno, bude si v tom bazénu opravdu chtít zaplavat. Pocit pánského klubu se zesiloval. Pánové se rozestavěli podél okraje bazénu a začali si po dvojicích povídat. Občas jeden z nich přeplaval na druhou stranu stylem dámy s naondulovanými vlasy. Jeden z nich měl v těch vlasech i plavecké brýle, ale na oči si je nenasadil. Já pokračovala dál směrem ke svému kilometrovému cíli. O půl osmé se konečně objevily další dvě narušitelky pánksého klubu. Slečny ve sportovních plavkách a plaveckých brýlích odložily ručníky. Jedna z nich dokonce skočila tu ladnou šipku a stejně jako já a dva z přítomných pánů se začaly věnovat kondičnímu plavání.
Snad mi mé předsevzetí chodit plavat káždý týden vydrží. Byl to skvělý začátek dne. Snídaně mi doma chutnala mnohem víc než obvykle. A vzkaz pro dámy, kterým manželé utíkají po ránu na bazén: „Nedivte se, že manželova kondička se pravidelnými sportovními aktivitami nezlepšuje. Opravdu tráví čas ponořený v bazénu, ale sport je kamufláž pro ranní pánský klub. Tak jim ten diskuzní kroužek dopřejte.“
Velmi vtipně napsáno! Dobře se čteš?
Děkuji 🙂