Než jsem začala psát příspěvek o letošním ostravském festivalu Colours of Ostrava 2019, přečetla jsem si ten loňský. A nestačila jsem se divit. Rozdíl jednoho roku, stejný festival, stejní lidé, ale přístup můžu mít úplně jiný. Původně jsem chtěla psát nějaké patetické pojednání o tom, jak se rok s rokem sešel, ale teď to srovnání bije do očí tak, že ani nevím, kde začít.
Letos jsme se o naší účasti na festivalu rozhodli ani ne týden před jeho začátkem. Celé to byla spíš náhoda a lehký pocit tlaku společnosti, proč tam nejít, když zůstáváme v Ostravě. Dovolenou jsme si kvůli festivalu nebrali. Line-up jsem si začala číst až v pátek, cestou z práce v autobuse mířícím do Ostravy na Coloursy. Oblečení jsem řešila ten den ráno a domluvená jsme byla jen se dvěma kamarádkami. S každou z nich jsem se setkala asi na hodinku. S jednou v pátek a s druhou v sobotu. To byl vlastně veškerý můj plán na festival.
Pátek po práci
Protože jsem si odmítla vzít kvůli festivalu dovolenou, musela jsem počítat s únavou po páteční směně. Nebylo to tak hrozné. Dala jsme si hned na uvítanou výborný hamburger (který byl tak dobrý, že na sobotní večeři jsem jej zopakovala), vínko z prověřených Modrých hor a kávičku (těch jsem během festivalo vyzkoušela samozřejmě více). Můj první koncert byli Sons of Kemet XL. Sehnaly jsme s Romčou místo v hledišti k sezení, takže jsme si v klidu, v sedě vyposlechly živé „jazzové“ songy. Dorazil Michal. Během přesunu na Muchu, která byla pro mě ten den hlavní hvězdou začalo pršet. Na okamžik jsme se schovali do Gongu, kde jsme si koupili lístky na sobotní představení a kde nastal hlavní zlomový okamžik celého festivalu.
Zlomový okamžik
Asi jsem se změnila já. Možná to bylo tou dopolední prací, nebo stárnu… Proč bychom měli zůstávat v obrovské hale lidí, kde musíme vystát dlouhou frontu na pivo do kelímku, které potom pijeme ve stoje nebo v sedě na zemi, když v okolí je spousta podniků, kde si můžeme sednout ke stolu a dát si to pivo do skla? Během festivalu žije celé město nejen DOV. Během dvaceti minut jsme zapadli do Sádrového Ježka, dali si pivečko a trhané vepřové v klidu a pohodě a těšili se na další koncerty. Michal s kamarády po dešti jeli zpátky do festivalového ruchu, já už raději domů.
Sobotní pohodička
V sobotu jsme počkali, až nás sluneční paprsky vytáhnou z postelí. První přednášky jsme nestihli, ale ty další stály také za to. Nejvíce se nám líbila diskuze 1989-2019: 30 let svobodných médií. Po kávě z porcelánového hrnečku v Maryčce a malém obědě jsme zahájili koncertní šňůru.
ZAZ je nepřekonatelná, máme doma její LPíčko a moc rádi ji posloucháme, ale naživo je naživo. Perfektní byl i Cory Henry & TheFunk Apostoles. Vše uzavřeli The Cure. Tedy pro nás. Ani v sobotu jsme neměli náladu táhnout to do extrémních nočních hodin. Letošní Coloursy byly prostě bez stresu a snahy stihnout vše.
Celou sobotu jsem neměla ani potřebu pít alkohol a v neděli jsme se tak probudili dostatečně brzo, abychom stihli konečně, letos poprvé, navštívit koupalitě. Vyšlo nám to tak tak. Nevím jestli jsme dřív dostali hlad na oběd, nebo začala bouřka, které mě doslova vyhnala z bazénu. Barevný víkend v Ostravě je za námi.
Jde to i v klidu a bez plánů vytvořených týdny předem. Který přístup je ten správný asi záleží na každém zvlášť, možná taky na náladě, okolnostech a očekáváních. Já si v posledních dvou letech vyzkoušela oba přístupy a v obou případech jsem si festival Colours of Ostrava moc užila.
