Na začátku roku jsem se rozhodla zúčastnit se výzvy pro spisovatele, o které jsem psala ve svém posledním loňském příspěvku. Výzva spočívá v napsání dvanácti povídek za rok a každá z nich má zadané téma. Ano, počítáte správně, každý měsíc mám napsat jednu povídku. Přes léto jsem ve psaní zahálela. Výzvu celou pravděpodobně letos nedokončím, ale zkusím zvládnout, co zvládnu. Jako omluvu za zpoždění jsem vám natočila krátké video, ve kterém vás zvu k přečtení nového příběhu Sousedka.
Zadání páté (květnové) povídky zní:
Sousedka
„Mami, ta holka z přízemí je nějaká divná. Vůbec se se mnou nechce bavit, jen vždycky zavrtí hlavou, otočí se ke mně zády a víc si mě nevšímá.“
„Pojď se posadit, dej si jablko, co jsem nakrájela, a já ti to vysvětlím.“
Kdo je sousedka?
Martin si poslušně sedl ke kuchyňskému stolu a natáhl ruku po osmince jablka, která ležela na vrcholku vyskládaných jablíček před ním. Maminka se posadila proti svému synovi.
„Ta sousedka se jmenuje Žaneta, ale asi ti nikdy svoje jméno sama neřekne, protože se narodila neslyšící.“
„Ona je hluchoněmá?“
„Neříká se hluchoněmá, ale neslyšící, protože mluvit by mohla, ale když se neslyší nemá k tomu důvod. Možná ji někdy uslyšíš vydávat divné zvuky, tak se ji hlavně nesměj. Pokud s ní chceš mluvit, zkus ji to napsat.“
„To jako myslíš na papír?“
„Můžeš to zkusit na papír, nebo když budeš vědět, že se s ní uvidíš, můžeš si výjimečně vzít ven mobil, napsat jí to na něm a ukázat.“
„To by šlo.“
„A ona si tak píše i se svojí maminkou? To má pěkně blbé.“
„Za prvé neříkej blbé a za druhé ne, s maminkou si nepíše. Její maminka se naučila znakový jazyk a tím se s ní domlouvá. Protože se Žaneta musela učit znakový jazyk i češtinu jde, i když je stejně stará jako ty, po prázdninách teprve do třetí třídy.“
„Ale já už jdu do čtvrté.“
„Ano, ale ty ses nemusel učit dva jazyky.“
„To nemusel, ale kdybych musel, tak bych se s ní mohl domlouvat jako její mamka.“
„Přesně tak.“
„Tak já půjdu zase ven.“
„Nepůjdeš. Odpoledne jedeme na chalupu, takže teď půjdeš k sobě do pokoje a uklidíš si tam, abychom mohli vyjet hned, až se taťka vrátí z práce.“
„Ale já mám prázdniny, proč musím uklízet?“
„Protože nechceš žít jako čuně. Prázdniny s tím nemají nic společného.“
„Ale…“
„Žádné ale, utíkej.“
Cesta na chatu
Martin pochopil, že tuto bitvu zase prohrál, pomalu vstal ze židle, strčil si do pusy poslední kousek jablka a vydal se nevesele ke svému pokoji. Cestou do pokoje a potom i následnou cestou na chalupu se mu však stále do hlavy vracely myšlenky na Žanetu. Taková pěkná, pružná holka, určitě by dokázala vylézt až na šestou větev břízy u školy. Mohla by s ní být o prázdninách legrace, ale jak se s ní domluvit.
Martinovi kamarádi Kuba a Petra, sourozenci z vedlejšího domu, jezdili každé léto na prázdniny k jejich babičce někam na Slovensko. Martin si nepamatoval, jak se to město jmenuje, ale to nebylo podstatné. Hlavní bylo, že on musel zůstat doma. Kromě čtrnácti dní na začátku prázdnin, kdy projezdil s rodiči na kole spoustu starých hradů, věděl, že už ho žádné velké dobrodružství nečeká, a když se konečně objeví někdo, kdo by mohl jeho léto zpestřit, tak je ta holka hluchoněmá. Není hluchoněmá, je neslyšící, opravil sám sebe. Ale to je jedno, když se s ní nedokáže domluvit na hře. Ale třeba to nějak půjde.
Víkend na chatě
Auto zastavilo před mostkem, který vedl k jejich chatce a Martin v tom okamžiku zapomněl na Žanetu i na své osamělé hodiny u nich ve městě. Tady je místo na dobrodružství. Vyběhl z auta, přeběhl mostek dřív, než ho stačila maminka zastavit a dát mu nějakou nesmyslně těžkou tašku do ruky. Raději nad ním mávla rukou, však má prázdniny. Jen ještě stihla zavolat:
„Do setmění ať jsi zpátky.“
Martin ji zamával a už běžel přes krátký lesík k dalším chatkám, aby zjistil, kteří sousedé taky přijeli na víkend do osady. Vyhnul se obloukem chatě pana Mizery, který si na něj neustále chodil stěžovat. Na chvilku se zastavil na okraji lesa, nasál vůni jehličí a rychle pokračoval dál směrem do kopce.
Dárek pro Žanetu
Víkend na chatě utekl dřív, než se Martin nadál. Ani si pořádně nevyzkoušel nový luk, který dostal od rodičů k narozeninám na konci června, a už si musel jít lehnout do spacáku, protože z chaty odjížděli v pondělí brzy ráno, aby ho a maminku stihnul tatínek vysadit doma před svou cestou do práce. Maminka přišla dát Martinovi dobrou noc.
„Mami, nevíš, jestli mají rodiče od Žanety taky chatu?“
„Nevím, o tom jsem se zatím s její maminkou ještě nebavily, co tě to napadlo?“
„Když jsem byl nahoře v borovém lese našel jsem tam několik hezkých šišek. Napadlo mě, že by se jí mohly líbit. Ty je máš moc ráda. Jenže jestli mají chatu, tak je na šišky zvyklá a bude to trapné, že ji chci dát šišky.“
„Nemyslím si, že to bude trapné. Můžou mít chatu někde, kde třeba nerostou borovice.“
„To je pravda. Tak já ji je zítra dám.“
„To je od tebe moc hezké, že na ni myslíš.“
„Já na ni nemyslím,“ ohradil se prudce Martin, „jen se mi líbily ty šišky.“
„A jí se určitě budou líbit taky. Dobrou noc.“
Maminka pohladila Martina po hlavě.
„Dobrou noc, mami.“
Sám na dvorku
Druhý den ráno, hned po příjezdu domů, poprosil Martin maminku, jestli může jít ven a vzít si s sebou mobil.
„Ale žádné lezení po stromech s mobilem v kapse.“
„Nepolezu s ním na strom. Slibuju.“
„Tak pozdravuj Žanetu.“
„A jak asi?“
„Však už nějaký způsob najdeš.“
Martin si přes rameno přehodil malou tornu, se kterou chodil na chatě do lesa, zastrčil do ní mobil a šišky a vyrazil ven. Prošel celý dvůr, obešel dvakrát dům, ale Žanetu nikde neviděl. Trošičku zklamaně si sedl na okraj pískoviště a se vzpomínkami na víkend na chatě si začal stavět tunely z písku. Přemýšlel nad tím, jak se bez Kuby a Petry dneska zabaví. Když se zrovna chystal svou nedokonalou stavbu podruhé rozbořit, aby mohl začít nanovo, vyšla ze dveří jejich domu Žaneta s bílým míčem v ruce.
Sousedka na hřišti
„Ahoj,“ zakřičel na ní Martin. Žaneta se neotočila a rázovala si to přímo ke stěně na hřišti.
Já jsem ale vůl, pomyslel si Marin, vždyť přece neslyší. Otřepal si písek z tepláků, aby si o něm nemyslela, že je nějaké malé děcko, které si ještě hraje na pískovišti, chňapl po své torně a běžel rychle za Žanetou.
Když k ní doběhl, chytil ji za rameno a prudce s ní otočil. Žaneta se na něj polekaně podívala a začala na něj prudce znakovat a divoce hekat. Martin ani nemusel umět znakový jazyk, aby pochopil, že ji polekal a ona mu teď za to nadává. Zvedl svou ruku a ukázal jí dlaň, tak jako paní učitelka, když chce zastavit auto na přechodu. Překvapilo ho, že na to Žaneta ihned zareagovala a přestala na něj zběsile gestikulovat. Martin rychle vytáhnul mobil z torny a napsal:
„Promiň. Ahoj!“
Žaneta mu vzala mobil z ruky, vymazala jeho zprávu a napsala:
„Ahoj“
„Já jsem Martin,“ pokračoval Martin v podivném rozhovoru bez slov.
„Já vím. Já jsem Žaneta.“
„Já taky vím. Něco jsem ti dovezl z chalupy.“
Žaneta se na něj tázavě podívala. Martin vytáhnul ze své torny tři borové šišky a podal je Žanetě. Ta na něj překvapeně zírala, vzala si šišky a začala si je prohlížet. Chvilku si je se zájmem prohlížela. Potom je vzala do jedné ruky, prsty druhé si položila na bradu a pohnula jimi směrem k Martinovi, jako by mu chtěla poslat vzdušný polibek.
Teď se naopak podíval tázavě on. Žaneta položila šišky vedle míče a vzala Martinovi mobil z ruky.
„To je znak pro děkuji,“ stálo za chvíli na obrazovce a Žaneta zopakovala pohyb prstů od brady směrem k Martinovi. Martin její pohyb zrcadlově zopakoval. Žaneta se usmála, ale vzala jeho druhou ruku a navedla ho ke správnému pohybu. Potom si opět vzala mobil do ruky a napsala:
„Chceš se mnou házet?“
Martin přikývl.
Společné odpoledne
Celé odpoledne uteklo rychleji, než Martin čekal. Střídavě si s Žanetou házeli a kopali míčem a potom zase míč odložili a Žaneta se snažila naučit Martina základní znaky. Některé pochopil hned a některé mu musela přeložit do mobilu, ale s přibývajícím časem jim šlo společné dorozumívání líp a líp.
Když se začalo stmívat, uvědomil si Martin, že má pořádný hlad a žízeň. Napsal na mobilu:
„Už musím domů, mám hlad.“
„Já taky,“ odepsala Žaneta a pohladila si dvakrát břicho.
Martin už automaticky zopakoval pohyb po Žanetě, aby si jej uložil do paměti. Potom ještě zopakoval znak pro domů a společně vyrazili směrem k paneláku, ve kterém bydleli.
„Potkáme se zítra?“ zaznakovala Žaneta.
Martin se na ni ušklíbl, moc dobře věděla, že jí nerozumí a jen ho provokovala. Žaneta se zasmála, ale hned se ale natáhla po jeho mobilu a napsala:
„Potkáme se zítra?“
„Jasně.“
„Dobře,“ zaznakovala Žaneta, „děkuji za šišky.“
Těmto znakům už ale Martin rozuměl moc dobře. Usmál se na ni a před výtahem ji zamával na rozloučenou. Žaneta zopakovala zamávání i úsměv.
Martin nastoupil do výtahu, zmáčknul tlačítko vedle šestky a rozjel se domů. Tak tyhle prázdniny zase tak nudné nebudou pomyslil si a začal si před zrcadlem ve výtahu opakovat všechny znaky, které se ten den naučil.
